ROZHOVOR S ALBERTEM ZWEISTEINEM

(Z poznámek mladého redaktora Čuříka)

       Dnes ráno jsem dostal od našeho šéfredaktora úkol udělat rozhovor se světoznámým botanikem prof. Albertem Zweisteinem. Jak jistě víte, vědecká veřejnost tohoto vzácného muže, kvůli objevu Garbíků, hanebně očernila a označila ho za naprostého šílence, který patří leda do blázince. Byl na něj dokonce vydán mezinárodní zatykač a od té doby se génius ukrývá. Musím být proto nanejvýš opatrný a profesionální.
       Domluvili jsme si schůzku hned na následující den. Setkáme se v 15:00 na chodbě obchodního centra. Ale naše setkání se od počátku nevyvíjelo podle mých představ. Na smluveném místě, na lavičce před výlohou s luxusními šperky, seděl odporný a páchnoucí bezdomovec, který otravoval kolemjdoucí, pokřikoval na ně a vyluzoval divné zvuky. Co se dalo dělat, sedl jsem si na lavičku hned vedle. Připravím si zatím seznam otázek, řekl jsem si a vytáhl notýsek. Ale nemohl jsem se vůbec soustředit. Můj soused bezdomovec byl přímo nechutný, zrovna teď předváděl kolemjdoucím různé druhy říhnutí a další hnusné zvuky. Bylo to příšerné. Naštěstí jsem si ho dál nemusel všímat, protože si ke mně právě přisedl tichý a nenápadný muž se zjizvenou tváří a mastnými vlasy, oblečen v dlouhém kabátu. Upřímně, významného vědce jsem si představoval úplně jinak. Ale co, všichni géniové jsou podivíni, to je známá pravda. Zmocnil se mě pocit veliké pýchy. Konečně jsem se potkal s žijící legendou, se světoznámým, a navíc krutě pronásledovaným Albertem Zweisteinem!
„Dobrý den, profesore, díky, že jste přišel," zašeptal jsem nenápadně, že by se za to nestyděl ani agent 007.
„Nejmenovat, sakra, slyšíš!" rozčilil se profesor, ale hned se ovládl: „Tak tebe posílá šéf?" změřil si mě zkoumavým pohledem.
„No, ano," vypravil jsem ze sebe odhodlaně.
„Doufám, že to zvládneš, mladej," řekl chladně a já se nemohl zbavit pocitu, že si mě poměřuje.
„Nebojte, já vás neprozradím," snažil jsem se rozptýlit jeho obavy.
„To si piš, že ne, jinak bych ti zakroutil krkem, rozumíš?" zamračil se na mě a zkřivil tvář, až mi přejel mráz po zádech. Nato si bezdomovec vedle pšoukl tak hlasitě, že můj společník nadskočil leknutím a pravá ruka mu zajela pod kabát. Má sebou i zbraň, pochopil jsem. Život psance nebude žádná legrace. Tenhle profesor bude pěkně drsnej chlapík. Raději se do toho pustím, ať už to mám za sebou, rozhodl jsem se, vůbec jsem se necítil dobře.
„Můžeme tedy začít?" znovu jsem zašeptal.
„Jseš blbej? Snad až otevřou!" zakroutil nechápavě hlavou.
       Tuhle jeho poznámku jsem už vůbec nepochopil, rozhovor s živoucí legendou bude asi oříšek. Položil jsem rychle první otázku: „A těšíte se na otevření obchodu?"
„Sakra, co to máš pořád za divný otázky? No jasně, že se těším, proto jsme tady, ne?" procedil skrz zuby a podíval se na hodinky. „Tak jdeme na to. Kryj mě!"
       Moje zmatení bylo dokonalé. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Albert Zweistein má asi zálibu ve zvláštním druhu humoru, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Nestačil jsem totiž ani hlesnout, profesor byl ve vteřině na nohou, vřítil se do zlatnictví, proti kterému jsme celou dobu seděli, znovu sáhl do kapsy a vytasil na vystrašenou prodavačku revolver. Nato loktem rozbil vitrínu a tahal tam odsud jeden šperk za druhým.
„A teď mažeme vodsud, než se to tady začne hemžit chlupatejma!" vykřikl, když pytel se šperky už sotva udržel v ruce, a v mžiku zmizel v davu mezi lidmi.
       Přirozeně jsem se ani nepohnul. Seděl jsem tam jako přikovaný a na čele mi vyrazil studený pot. A právě v tu chvíli se od vedle, od toho nechutného bezdomovce ozvalo: „Tohle nic nebylo, to s Garbíky bych dokázal zaříhat celou serenádu g moll a prdět si k tomu basovou linku."
       Měl jsem pocit, že do mě právě narazil vlak, zasáhl blesk, nebo přišel zajišťovací příkaz z finančáku. Tenhle děsivý a odporný chlap byl skutečný prof. Albert Zweistein! Zvedl jsem se pomalu z lavičky a samou hrůzou jsem udělal krok nazpět, potom dva, nato jsem se otočil a svižnou chůzí jsem prchal dlouhou chodbou pryč. Šéfredaktorovi raději dnešní schůzku zamlčím, řeknu mu, že profesor na smluvené místo nedorazil, snad až někdy příště...

Líbil se vám příběh? Prosíme, podpořte nás. Díky!

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info