300 mil. let před n. l. - O původu Garbíků

© R. Raderak

          O původu Garbíků toho víme jen velmi málo. Říká se, že všechno to začalo kdysi velmi dávno, kdy na naší planetě přistála jistá neznámá mimozemská výprava. Už tehdy bujel na Zemi život, rostly tu všelijaké, dnes už dávno vyhynulé, druhy rostlin. A také se říká, že jeden z těch mimozemských návštěvníků v té obrovské záplavě květin a pylů kýchl tak mohutně, až na jedné takové rostlině zanechal svůj bio vzorek (smrkanec), zárodek mimozemského organismu. Byli to právě Garbíci a ta květina, na které se zachytili, dostala později jméno: Garbióza Velká.
          Tak se to vypráví v pohádkách a bajkách, odpradávna vyprávěným pravěkými lidmi u ohňů svým dětem, které pak se zatajeným dechem pozorovaly temnou noční oblohu a s bázní očekávaly návrat smrkajícího božstva. Jaká ale byla skutečnost? Co se tehdy opravdu přihodilo? A lze se tomu vůbec dopátrat? Naštěstí ano! Díky výzkumu prof. Zweisteina se podařilo získat o této mytické kapitole historie Garbíků poměrně přesné informace. Při svých neuvěřitelných pokusech se profesor napojil na kolektivní paměť Garbíků a povedlo se mu zrekonstruovat tehdejší události. S nesmírným potěšením vám předkládáme první kapitolu dějin Garbíků. Odehrála se jednoho červnového dopoledne, před 296 miliony lety, byla sobota, čtrnáctého v měsíci, někdy kolem jedenácté ...

           „Kapitáne, co to vůbec vezeme?" zeptala se Orgona, pilotka kosmického korábu, mimozemská bytost, podobná ještěrovi. Její otázka směřovala k druhé takové bytosti, která stála za ní na velitelském můstku.
           „Je to tajné," odpověděl ještěří kapitán stroze.
           „Nějaká zbraň?" zajímala se Orgona, nenechala se kapitánovým nezájmem odradit, měla spoustu času, aspoň si ukrátí dlouhou služby v pilotní kabině.
           Kapitán zakroutil hlavou. „To asi ne. Je to prý živé, nějaký druh mikroskopických organismů, nebo co," odpověděl a nadále za obrovským oknem pozoroval temné hlubiny vesmíru před sebou.
           „Něco jako bakterie?" vyzvídala Orgona, neuměla si vysvětlit tolik humbuku jen pro několik buněk.
           „To právě ne. Tihle tvorové jsou sice malinkatí jako bakterie, ale jsou prý mimořádně inteligentní. Nějaká pokročilá forma vyspělé civilizace. Jako my, a možná i mnohem víc," vysvětlil kapitán.
           Orgona se na něj s údivem otočila. Ještě nikdy o ničem takovém neslyšela. Je to vůbec možné? „Miniaturní inteligentní bytosti?" zopakovala spíš pro sebe a kapitán, jako by měl pochopení pro její pocity, proto pokračoval: „Pro všechny je to záhada. Fungují úplně jinak něž všechno, co jsme doposud ve vesmíru objevili. Nejvíc se asi podobají hmyzu, který jsme nalezli na některých planetách, hlavně včelám a mravencům. Stejně jako oni i tihle žijí v obrovských počtech, mají různé druhy, něco jako kasty, přitom každá má svoji specializaci, a dohromady vytvářejí skvěle organizované roje. Vládne jim jediná královna, kterou poslouchají na slovo. Dohromady fungují jako jedna bytost. Jedinečná forma inteligentního života," vysypal ze sebe kapitán tajuplně.
           Orgona žasla. „A jsou nebezpeční?" zeptala se znovu, teď už s neskrývaným zájmem.
           „To nevíme. Ale možné to je. Proto je vezeme tak opatrně, v neprodyšném kontejneru," řekl zamyšleně.
           „A kolik jich je v tom kontejneru?" Orgona se mírně otřásla. Představa vysoce inteligentních bakterií byla opravdu děsivá.
           „Je to jeden roj. Našli jsme ho na malé planetě u bezvýznamné hvězdy Cega46. Nikdo neví, kde se tam vzali. Byla to nejspíš náhoda, že jsme je tam objevili," vysvětlil kapitán a začal na vedlejším monitoru kontrolovat údaje o letu. Rozhovor už ho začal nudit.
           „A co z nimi bude?" zeptala se Orgona, zvědavost ji dočista přemohla.
           „Myslím, že se zničí. Vyhladí. To je obvyklý postup. Na to jsou přece zákony," řekl klidně. „Něco takového ohrožuje rovnováhu přírody. Kdo ví, kde se to vzalo, ale přirozené to rozhodně není," uzavřel svoji řeč se zadostiučiněním. On takový postup rozhodně schvaluje.
           „Ale není to škoda? Jsou přece inteligentní, říkal jste. Třeba by se s nimi šlo domluvit a..." navrhla Orgona.
           „To už není naše starost," skočil jí do řeči kapitán. Už měl tohohle rozhovoru akorát tak dost, začalo mu vadit, jak se Orgona pořád podivně vyptává. Už takhle jí prozradil víc, než měl. „Hele, nech už těch otázek, jo? Všechno, co jsem ti řekl, je jen mezi námi, rozumíš? Věnuj se raději pilotování, blíží se mezipřistání," odsekl kapitán přísně a odešel z můstku.

          Indomenexta se dívala z okna svého paláce. Venku byla tma jako za nejčernější noci. Mladá královna věděla, že její květina i s celým rojem jsou v zajetí. Objevili je mezihvězdní nájezdníci, říkají si Terogové, a nechovali se příliš přátelsky. Vůbec s nimi nenavázali kontakt, jak je při střetu dvou civilizací slušné a obvyklé, místo toho je rovnou hrubě přepadli. A než se její Roj stačil vzchopit k obraně, vytrhli květinu z kořenů a uvěznili je, kdo ví kde. Bylo víc než jisté, že je nečeká je nic pěkného.
         Indomenexta se náhle otočila. Za ní stála početná skupinka Garbíků nejvyšších úrovní, rádcové z kasty mudrců a generálové z kasty vojáků. Indomenexta byla mnohem věší a mohutnější než oni. Byla královna a matka celého roje. Garbíci ji uctívali jako svoji bohyni, jako jediný smysl jejich životů.
           Garbíci mlčeli. Bylo patrné, že se ještě před chvilkou o něčem dlouze dohadovali, ale nedospěli k žádnému rozumnému řešení. Byli zaražení a zkroušení. Až se jeden z nich přece jen odvážil promluvit. Byl to nejváženější Garbík z celého Roje, mudrc Anhsirk, ten jediný směl mluvit s královnou jako se sobě rovnou.
          „Vaše Veličenstvo, jste si opravdu jistá tím, co chcete udělat?" zeptal se, bylo zřejmé, že tuhle otázku dnes nepokládá poprvé. „Většina Roje zemře, to je víc než jisté," přidal.
          „Stejně by zemřeli. My všichni bychom zemřeli, do jednoho. Takhle je aspoň malá šance, že několik z nás přežije a rod bude pokračovat," odpověděla Indomenexta.
          „Jenže váš plán nikdy vyjde! Jak můžete předpokládat, že zrovna ONA nám může pomoct? Je to Terog!" nevzdával se Anhsirk.
           Indomenexta se zamyslela. „Vidím to na ní. Vidím jí do srdce. Vždycky, když přichází. Fascinujeme ji a přitahujeme," řekla královna. „Máte snad jiný nápad, Anhsirku?" zeptala se přísně.
         Mudrc se zachmiuřil. „Ano, někdy je lepší přijmout osud a třeba i zemřít, než zasít příčiny k mnohem horší budoucnosti."
           „To je nesmysl, co říkáte!" rozčílila se Indomenexta. „Já jsem královna a mojí povinností je zachovat rod za každou cenu. Rozumíte, úplně za každou!" Nato se královna posadila na trůn. „Ostatně jsem už pevně rozhodnuta. Připravte cestovní květ, ona přijde dnes večer znovu, to bude naše možná šance," sdělila svoje rozhodnutí a pokynula svým poddaným, že královská porada právě skončila.
           Garbíci se uklonili a odešli vydat příslušné rozkazy. Jak rozhodla královna Matka, tak se stane!

          Orgona stála sama v dlouhatánské temné chodbě. Nikde nebylo ani živáčka. Pro jistotu ještě rozhlédla a pak přiložila svoje ještěří oko k optickému terminálu před sebou. Rozsvítila se zelená a dveře od nákladního prostoru se otevřely. Vstoupila do místnosti. Ve skleněném, hermeticky uzavřeném kontejneru, stála uvězněná květina. Vypadala úplně obyčejně, jako jiné, které už na svých cestách viděla. Ale od té doby, co jí kapitán řekl o podivných tvorech, obývajících její květy, sem chodila často, skoro každý den. Samozřejmě tajně, bez povolení. Ale nemohla si pomoct, něco jí sem neodolatelně přitahovalo.
Orgona pohladila sklo. Bylo jí teskno. Nemohla snést pomyšlení, že tam někde uvnitř žijí inteligentní bytosti, jak třeba oni, Terogové, a na Hvězdě je vyhladí. Možná je jediná, kdo tenhle zázrak přírody vidí naposled. Orgona nemohla od květiny odtrhnout pohled. Dnes vypadala zvlášť nádherně, jako snad ještě nikdy, co se na ní chodí dívat. Jako by rozkvetla. Najednou ji upoutalo zvláštní světlo. Jeden z jejích květů jako by se rozzářil matně oranžovou barvou. Orgony se zmocnilo neodolatelné nutkání. Vyběhla zpátky na chodbu, aby se ujistila, jestli ji někdo nepozoruje. Ale chodba byla tichá, pustá a prázdná. Rychle vrátila ke kontejneru a zatáhla za páku hermetického uzavření. Zasyčelo to, objevila se pára, to bylo znamení, že vzduchotěsné sevření povolilo. Orgona s posvátnou úctou odklopila těžký poklop. Květ zazářil ještě víc. Jemně se ho dotkala a z něj vyletěl zářící pyl, jako miniaturní plamínky z řeřavého ohně. Orgona neodolala a k rudému květu si přičichla. Voněl přenádherně, jako nic z toho, co znala – trošičku pálil a šimral v nose a za okamžik se jí po celém těle rozlilo příjemné teplo. Vskutku bude téhle květiny škoda.
          Venku na chodbě se ozval vzdálený šramot. Orgona sebou škubla, to jí probralo z příjemných pocitů. Rychle přiklopila těžký poklop a neprodyšně uzavřela. Ani ne za minutu vyšla z místnosti a zmizela ve spletitých chodbách kosmické lodi.

          Cesta ke Hlavní Hvězdě byla dlouhá a během letu bylo třeba dobít energii. Mezipřistání bylo stanoveno v soustavě malé bezvýznamné žluté hvězdy, na její třetí oběžnici, na planetě s rodícím se životem a dýchatelným vzduchem, ale hlavně s velikou zásobou vody, ze které jde snadno získat vodík. Kosmická loď Terogů přistála na břehu rozlehlého jezera, ze kterého se na souš dravě sápaly nejrůznější rostliny. Nemilosrdná invaze ovládnout souš byla v plném proudu.
         Orgona po dobu doplňování paliva neměla co na práci a do startu zbývalo ještě několik hodin. Procházela se proto podél břehu a prohlížela si rašící život. Byl to úchvatný pohled. Na její domovské planetě už žádné rostliny dávno nerostly, leda snad ve sklenících a rezervacích. Vidět je na svobodě, jak se derou a sápají k životu, byl ohromný zážitek.
         Orgona se pomalou procházkou došourala do hájku nízkých keřů a květin. Najednou v hlavě ucítila zvláštní pocit, jako by ji popadla neodbytná myšlenka. Vlastně ne, to nebyla myšlenka, byly to hlasy a mluvily velmi naléhavě. Pak se jí zničehonic udělalo nevolno. Začala kašlat a dusit se. Záchvat byl tak prudký, že musela pokleknout na kolena a odkrýt si ochrannou masku, aby se mohla zhluboka nadechnout.
          He, he, hepčí! Orgona mohutně kýchla a přesně v ten samý okamžik se jí ulevilo. Uf, co to jen bylo? řekla si pro sebe. Asi alergická reakce. Raději se vrátí na palubu, kdo ví, jaké neznámé látky tu poletují vzduchem.

            „Vaše Veličenstvo, přistáli jsme," hlásil průzkumný Garbík.
           „Je nás velmi málo. Sotva pár stovek a bojovníků ještě míň," přidal se k hlášení generál odpovědný za ochranu Roje.
           „Nemáme žádné potraviny," doplnil velitel zásobovací kasty.
           „A taky nám chybí..." už se nadechoval správce líhní, ale nedopověděl.
        „Já to přece všechno vím!" zarazila Indomenexta příval katastrofických hlášení a zeptala se na to, co jí zajímalo ze všeho nejvíc. Obrátila se na Garbíka odpovědného za úly a plástve: „A co květina?"
          „Vaše Výsosti, zdá se, že máme štěstí. První průzkum ukázal, že hostitelská květina bude schopná nést naše kolonie. Ale nebude to jednoduché, musíme všechno vybudovat znovu," odpověděl Garbík.
          Indomenexta s úlevou přikývla. Tak přece její plán vyšel. Potom se obrátila na všechny přítomné v trůnním sále: „Tuto planetu nám určil sám Osud a my ji učiníme naším novým domovem. A já na tomto místě a v tuto hodinu přísahám, že už nikdy nedopustím, abychom se přiblížili vyhlazení," řekla s neobyčejnou energií a odhodláním. „Vybudujeme od základu novou a mocnou civilizaci a tentokrát ji budeme bránit všemi prostředky!" zvolala.
           Anhsirk věděl, že královnina slova patří jen a jen jemu. Otočil se a pomalu odcházel. Teprve budoucnost ukáže, bylo-li to správné rozhodnutí. Jen moudří totiž vědí, že někdy je lepší to, co má padnout, ponechat svému Osudu, než zasít semínka těžké, dramatické a krvavé budoucnosti...

 

Líbil se vám příběh? Prosíme, podpořte nás. Díky!

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info