100 mil. let před n. l. - Luciferezzty pád

© R. Raderak

          Profesor Albert Zweistein dlouho hledal a pátral v paměti Garbíků. Jeho bádání bylo tentokrát velmi obtížné. Vztekal se, nadával a spílat všem svým asistentům, než se mu podařilo poodhalit další kapitolu dějin Garbíků, tedy potažmo našich vlastních lidských dějin. Jen sami považte, profesor musel sestavit mozaiku událostí, které se odehrály někdy před sto miliony lety! Ale všechna ta mravenčí práce se vyplatila. Když konečně složil všechny střípky hádanky dohromady, zjevil se fantastický příběh o pádu druhé nejmocnější královny na planetě Zemi, královny Devlíků, Luciferezzty. S velikým potěšením vám tuto další kapitolu dějin Garbíků předkládáme.

          Tenkrát, zhruba před 100 miliony lety, asi už si nepamatujete a vaši dědečkové také ne, to byly nádherné časy. Možná nejšťastnější období v dosavadních dějinách Země. Považte, miliony a miliony let klidu a pokojného a nevzrušeného života. Co je to proti naší lidské moderní civilizaci, trvající snad jen několik tisícletí. Jen plivnutí do moře! Tehdy ještě Zemi ovládali praještěři a nejrůznější tvorové, o jejichž existenci dnes už nemáme nejmenší ponětí, jako snad i ryby chodící po ploutvích. Tak nás alespoň poučuje věda. A všichni tito prazvláštní tvorové byli velmi úspěšní – dobyli pevninu, oceány, a nakonec i nebe. Osídlili celou planetu od pólu k pólu a nehodlali se ve svém vítězném tažení ani v nejmenším zastavit. Silní se dál vyvíjeli, zdokonalovali, vylepšovali, a ti slabší a neúspěšní zase prohrávali, ustupovali a vymírali. Takový byl evoluční kvas.
          Garbíků se naštěstí nemilosrdný boj o přežití ani v nejmenším netýkal. Ti byli v bezpečí. Devlíci dokonale odváděli svoji práci. Pomocí prastaré schopnosti Přímé Napojení dokázali ovládat ty nejsilnější a nejmohutnější praještěry. Žádný hladový býložravec se neodvážil přiblížit ani na sto metrů k posvátným garbiózám. A přece, ke konci jurského období, začalo pomalu klíčit semínko nesváru, který měl nadobro otřást obdobím bezstarostné pohody.

        V té době stále ještě vládla, věřte nevěřte, královna Indomenexta. Jistě si na ni vzpomínáte z předešlých kapitol. Nejstarší, nejváženější a nejlegendárnější imperátorka všech dob. Je to tím, že královny Garbíků nikdy věkem neumírají a mohou žít prakticky neomezeně dlouho, tedy pokud si sami nezvolí dobrovolný odchod ke svým předkům, nebo jim někdo z tohoto světa kapánek nepomůže. To jen na vysvětlenou.
           Jak již bylo řečeno, Luciferezzta a její Devlíci pracovali spolehlivě. Bojovali s divokými zvířaty, zastrašovali je, rozsévali hrůzu, a když bylo zapotřebí, tak i kousali, škrábali, trhali a zabíjeli. Snad to Devlíkům, téhle zvláštní kastě Garbíků, dělalo i radost, protože to dělali s dokonalostí a možná i rozkoší. Za svoji službu dostávali bohatou odměnu: největší a nejmohutnější květiny, nejlepší místa na prosluněných svazích hor, suroviny potřebné ke stavbě obydlí a paláců, plástve cukru, dokonce i dělníky. Královny Devlíků se těšily obrovskému obdivu a uznání, jejich slova a názory měly obrovskou váhu. Sama Luciferezzta sedávala v trůnním sále přímo po levici Indomenexty, na znamení nejvyšší úcty.
         Ale jak plynul čas, Luciferezzta a její královny začaly být čím dál tím nespokojenější. Zdálo se jim, že za ochranu, kterou Garbíkům poskytují, nejsou stále patřičně odměňovány. Devlíci už jsou takoví, sobečtí, bezohlední a chtiví. Pokaždé, když získají, po čem touží, brzy nato chtějí ještě víc, mnohem víc.
         Jenže všechno na světě má své meze a jejich nekonečné požadavky se nakonec zastavily u trůnu samotné Imperátorky. Ta vládla mocí, kterou Devlíci nemohli nikdy získat. Indomenexta byla legenda, Matka Roje, a čněla vysoko, převysoko nad všemi. Její slovo byl zákon, a i jinak vzpurné královny Devlíků se jí klaněly až k zemi. Jen Luciferezzta ne. Místo úcty se užírala neskutečnou žárlivostí. Byla Indomenextou a její mocí přímo posedlá. Ve svých komnatách často podléhala prudkým záchvatům vzteku, křičela, svíjela se a třásla nenávistí. Chtěla být jako Indomenexta. Toužila po její slávě a velikosti. Podle ní na to měla na to plné právo. Proto tajně snila o tom, že jen jí samotné jednou padne svět k nohám. Rozhodla se, že svého snu dosáhne za každou cenu.

         Náš příběh začíná vlastně až teď, na největších slavnostech Garbíků, které se konají každý rok na jaře, u příležitosti rozkvetu královské garbózy, symbolickému aktu obnovení života a začátku nového životního cyklu, a říká se jim Rozkvětnice.
          Na slavnosti se pravidelně sjížděla většina královen i princezen ze všech koutů Země. Bývala to jedinečná příležitost se nejen setkat se sestrami, ale také si vyměnit nejnovější zprávy, novinky, nebo se prostě jen poradit, ale především se poklonit Indomenextě, největší Imperátorce těch časů a jejich vznešené Matce.
          Tradičním zahájením slavností byl Večer Rozkvětu, který se konal v trůnním sále. Bylo to společné čekání na chvíli, kdy garbióza královská rozevře svůj nový květ na znamení obnoveného života. Tím se odstartovaly týdenní bujaré slavnosti všech Garbíků na Zemi.
       Chvíle Rozkvětu se přiblížila. První lístky se již pohnuly. Zanedlouho se rozevře celý květ jako dlaň nastavená životodárnému Slunci, aby z něj čerpala sílu do života. Zazněly fanfáry a s jejich tóny do sálu majestátně vstoupila Indomenexta a posadila se na svůj vysoký a majestátní trůn. Královny zmlkly. Do začátku nového období zbývalo snad jen několik minut. Všichni v trůnním sále se ponořili do posvátného zadumání a čekali na slavností okamžik.
           „Ehm, ozvalo se do naprostého ticha," to si Luciferezzta nahlas odkašlala.
         Královny se na ni s údivem podívaly. Nebylo zvykem rušit ticho posvátného aktu. Její podivné chování neuniklo ani Indomenextě. „Chtěla si snad ještě před znovuzrozením květiny něco říct, Luciferezzto?" zeptala se královna Matka.
           „Vlastně ano, Imperátorko, jak vidím, máme ještě několik minut," odpověděla Luciferezzta, vstala, předstoupila před trůn a promluvila: „Jak se střídají cykly, míjejí roky, staletí i celá tisíciletí, tak všechno je v neustálém pohybu, ve vývoji, v růstu. Některé věci kolem nás mizí, jiné přetrvávají, a jiné zase sílí až k nebesům. To nejde zastavit. Takový je běh Přírody," řekla Luciferezzta.
              Indomenexta si na trůnu poposedla. „A? Co tím máš na mysli?"
           „Jen to, že doba se zkrátka mění. A nelze přehlédnout, že ani Garbíci už nejsou, jací bývali. Rozdělili se. Na Zemi už nežije jen jeden roj, ale dva. Garbíci a Devlíci," pokračovala Luciferezzta sebejistě.
               V trůnním sále se ozvalo šramocení, huhlání a nesrozumitelné mumlání.
            „Je to tak, to nemůžete popřít," reagovala Luciferezzta na nesouhlas ostatních královen. „Podívejte se pravdě do očí, jsme jiní než vy, ale stejně silní. I my máme obrovské a mocné roje. To všechno je třeba vzít v úvahu."
             Nahoře, nad nimi, se pohnul okvětní lístek. Královská garbióza rozkvete každým okamžikem. Ale nikdo si toho už nevšímal. Královny Garbíků poslouchaly jako opařené Luciferezztu. To, co zde pronesla, byla největší drzost a troufalost, jakou kdy slyšely.
            Jen Indomenexta se nenechala vyvézt z míry: „Jen pokračuj, Luciferezzto, mám takový pocit, že to není všechno, co máš na srdci, je to tak?"
          Luciferezzta přikývla. „Ano, chci říct, že Devlíci, za to všechno, co pro vás dělají, si zaslouží mít svoje vlastní království!"
            V sále jako by explodovala bomba. Propuklo naprosté zděšení. Ozvaly se výkřiky, nadávky, kletby i slova nenávisti. Některé královny se dožadovaly okamžitého vyvedení Luciferezzty strážemi a uvržení do vězení. Do toho křičely královny Devlíků, že Luciferezzty návrh je naopak spravedlivý. Jiné královny se mezi sebou jen bezradně dohadovaly. Zmatek nemohl být větší.
         Indomenexta důrazně naznačila, ať jsou všechny zticha. Ona klid neztratila. Zatím. Proto promluvila klidným a rozhodným hlasem: „To, co žádáš, není možné. Copak neznáš první a nejdůležitější Zákon Roje? Mám ti ho snad zopakovat? Každý má v Roji přidělený úkol a ten plní nejlépe, jak umí, bez nároku na jakoukoliv odměnu. Jedině tak všichni dohromady tvoříme dokonalou nadosobní bytost. Bez toho bychom byli jen nějaká obyčejná smečka. A úkol Devlíků v Roji je bojovat a chránit nás, jako náš úkol je rozšiřovat území, dobývat suroviny, potraviny, a dělit se o ně i s vámi," uzavřela svoji řeč Indomenexta.
           „Pche, to bychom dokázaly i bez vás!" neovládla se již Luciferezzta, viděla, že u Imperátorky neuspěje. „Copak to nechápete?" obrátila se proto na ostatní královny. „My vás už nepotřebujeme, ale vy nás ano!" vykřikla, což bylo tady v trůnním sále nepředstavitelné.
               „Takže ty zpochybňuješ První Zákon Roje?" zeptala se už netrpělivě Indomenexta.
           „Ale my už nejsme jeden Roj, jsme dva, a proto požaduji rovnoprávnost! Chci být Imperátorkou jako ty, Matko!" Luciferezzta konečně přednesla svůj hlavní požadavek.
              „Dost už! Tohle nebudu poslouchat," Indomenexta plála rozčílením. „Na téhle planetě bude jen jeden Roj a ty a tvoje královny se buďto podřídíte, nebo vás čeká trest!"
               Luciferezzta zrudla vzteky. Neřekla už nic. Otočila se a odešla. S ní většina jejích královen.
             Náhle do trůnního sálu vniklo ostré světlo. To se nad nimi konečně rozevřel květ. Ale Rozkvětnice skončily dřív, než vůbec začaly. Budoucnost bude krajně nejistá.

            „Je snad tohle, Anhsirku, ona slabá stránka Devlíků, před kterou jsi mě tenkrát varoval?" zeptala se o nějakou chvíli později Indomenexta svého nejvěrnějšího rádce a velkého garbího mudrce ve svých soukromých komnatách.
            „Ano, Vaše Výsosti, přesně tak. Dalo se to čekat. Pýcha a sobectví jsou vždycky příčinou Zla v jakémkoliv světě," odpověděl Anhsirk. „Devlíci jsou už takoví. Je to jejich povahou. Když získají jedno, chtějí i druhé. A nikdy se nezastaví, dokud nepohltí celý svět. Jsou jako dvojí ostří meče. Jedno nás chrání, protože seká naše nepřátele, a to druhé může kdykoli zranit i nás," vzdychl a ještě dodal: „Ale s tím rizikem jsme kastu Devlíků vytvořili, abychom přežili, vzpomínáte, Vaše Veličenstvo?"
          „Samozřejmě, jenže co teď s tím? Jsme opět na začátku. K čemu to celé bylo? Vůbec jsme si nepomohli," Indomenexta zněla vyčítavě.
             „Ne, ne, to bych neřekl, Vaše Výsosti. Získali jsme drahocenný čas. A to něco znamená. Jsme mnohem moudřejším a také zkušenější. Možná jsme za ty staletí přišli na to, jak se účinně bránit," řekl Anhsirk a Indomenextu tím znatelně zaskočil.
              „To přece nejde, nesmíme nikoho zabíjet. Taková je smlouva s Bohy," nechápala Imperátorka.
              „Já i naši generálové jsme očekávali, že k něčemu podobnému jednou může dojít. Chtěli jsme být připraveni. A snad jsme i našli způsob, jak bojovat v souladu s Kodexem," odpověděl rychle Anhsirk.
          Indomenexta byla udivená a Anhsirk pokračoval. „Lehounce zasáhneme do Evoluce. To by neměl být problém. Pozměníme některá mírumilovná zvířata, hlavně býložravce, aby se mohli bránit a postavit se predátorům, tím pádem i Devilsaurům. Zařídíme, aby se odteď rodili s rohy jako meči, s trny jako noži a ocasy jako palcáty. Obrníme je tou netvrdší kůží a jejich hřbety osadíme živoucími palisádami. Odteď budou masožravci a býložravci vyrovnaní," podíval se vítězně na svoji královnu.
              Indomenexta celou dobu soustředěně poslouchala. Potom mlčky vyšla na terasu svého paláce a podívala se dolů na rozlehlé město pod sebou. „Myslím, že už chápu. Nastal čas ukázal Devlíkům, že i my, Garbíci, máme své hranice, za které nelze beztrestně jít!"
            „Vaše Výsost to vystihla naprosto přesně," řekl Anhsirk a byl to jeden z mála okamžiků, kdy se na jeho tváři objevil úsměv.

        Události dostaly rychlý spád. Luciferezzta odmítla dál sloužit Garbíkům a chránit jejich květiny. Nato vyhlásila samostatnost Devlíků a jmenovala se jejich Imperátorkou. Pro své královské květiny si zvolila suché a teplé svahy sopky Grand Pechlo. Odtud bude vládnout svému novému a dravému Roji. Vybuduje obrovskou říši Devlíků, jakou tahle svět ještě neviděl, a nakonec porazí i samotnou Indomenextu. Pak se konečně stane neomezeným vládcem celé planety.
            Jenže tenkrát ještě Luciferezzta nevěděla, co víme my dnes, a co by měli vědět všichni diktátoři a zlosyni na celém světě, že totiž pýcha předchází pád, že Zlo, přes všechnu svoji ničivou moc, nakonec musí prohrát. I to je totiž Zákon. Takže právě v té samé chvíli, kdy Luciferezzta usedla na trůn, s pocitem opojení neuvěřitelnou mocí, kterou nyní vládla, ji přišli oznámit, že se k nim valí obrovská stáda garbisaurů. To Indomenexta svolala všechny své dcery a postavila první armádu Garbíků. (Garbisauři jsou býložraví dinosauři ovládaní Garbíky).
              Luciferezzta oněměla překvapením. Ještě jedno měla poznat, že kdo je mírumilovný a slušný, ještě neznamená, že je slabý. Ale i ona zatroubila na poplach, aby se ve své pýše postavila Matce Imperátorce, a i její královny okamžitě uposlechly volání své paní. Na svazích Grand Pechla se sešikovala armáda devilsaurů (naopak masožraví dinosauři ovládaní zlými Devlíky). Schylovalo se ke gigantická bitvě, první, jaká se v dějinách Garbíků odehrála.
            Jenže to neměl být vyrovnaný boj. Přes všechnu snahu a úsilí, kterou Luciferezzta věnovala budování svojí vlastní armády devilsaurů, byla moc Indomenexty přeje jen mnohem větší. Za ní stály všechny garbí královny, a dokonce i některé královny Devlíků, které se neodvažovaly postavit Matce. A tak přesně před 99 mil. lety, osmého prosince, v pondělí ráno, za nádherného počasí, se obě armády střetly – garbisauři proti devilsaurům. Býložravci, nyní plně vyzbrojení podle Anhsirkových návrhů, se pustili do pochodu proti pláním posetými garbiózami černými. Stegosauři, kentosauři, obrněnci druhu saichania a gastonia, triceratopsové a další a další se valili, až se otřásala země. Srdce impéria Devlíků zase bránili největší suchozemští predátoři, jaké kdy Příroda vytvořila: Tyranosauři, spinosauři, velociraptoři i obávaní gigantosauři, navíc ze vzduchu se k nim přidala mračna létajících pteranodonů a děsivých quetzalcoatlů, kteří přilétli z blízkých hora na Luciferezzty zavolání.
            Střet prvních vln byl děsivý. Tisíce tun masa se do sebe pustily, až se zachvěla země. Devilsauři kousali, škrábali a trhali a garbisauři jim rány opláceli těžkými palcáty, dlouhými rohy, špičatými trny a ostrými pláty na hřbetech. Shora na ně nalétávali ptakoještěři a klovali, kousali a drásali garbisaury pod sebou. Všechno ale bylo marné. Garbisaurů byly snad tisíce, a tak první střet Garbíků a Devlíků v dějinách netrval nijak dlouho. Luciferrezzty síly se po prvním náporu rychle začaly hroutit a ustupovat. Garbisauři pak překonali řeku, převalili se přes les pinií a vysokých cykasů, ze kterého zbyly jen pahýly a polámané klády, a šplhali se do strmého kopce, vzhůru k vrcholu Grand Pechla. Tam, na překrásných pláních, rostly garbiózy černé spolu s královskou květinou, na které měla Lucuferezzta svůj palác.
         Bitvy se osobně účastnila i Indomenexta. Chtěla jít svým Garbíkům příkladem a povzbudit je v boji svojí přítomností. Pochodovala v obrovském stegosaurovi, bezpečně obklopená neprostupnou hradbou gardových triceratopsů, ovládaných nejzkušenějšími generály. Ale vojáků už nebylo třeba. Devilsauři se do jednoho rozprchli.
      Indomenexta se zastavila až před Luciferezzty královskou garbiózou a obřadně promluvila: „Vím, že mě slyšíš, Luciferezzto, jsem tvoje Matka a jsme navždy spojeni duchovním poutem. Přišla jsem ti oznámit, že za tvoji zpupnost a zradu tě čeká těžký trest. Nemůžu ti vzít život, ale můžu tě vyhnat z mého Roje. A to také nyní udělám!"
          Stegosaurus se zakousl do stonku garbiózy černé a Indomenexta vynesla královský ortel: „Luciferezzto, nezasloužíš si už přízeň a přátelství Garbíků. Na věky věků tě zapuzuji do nejčernějších temnot!"
         Indomenexta jako by v mysli ucítila strašlivý výkřik: Matko, neeee! Nato stegosaurus vytrhl královskou garbiózu černou i s kořeny ze země a vhodil ji do bezedného jícnu sopky.
          Luciferezzta padala snad celé veky, jak byla díra hluboká, až nadobro zmizela v nejčernější temnotě. Spolu s ní byly do sopky Grand Pechlo svrženy i její nejoddanější a nejděsivější královny, účastnící se vzpoury: Belzebubezzta, Asmodezzta, Mammonezzta, Belfegorezzta, Leviatanezzta i obávaná Satanezzta.
        Tak byli Devlíci odsouzeni a potrestáni za svoji pýchu, sobectví, žárlivost a chtivost. Odteď budou navěky věků nepřátelé Garbíků. A místu, kde tak neslavně královny Zla skončily, my Češi od těch dob říkáme: peklo.

 

Líbil se vám příběh? Prosíme, podpořte nás. Díky!

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info