63 mil. let před n. l. - Konec garbisaurů

© R. Raderak

         Tyranosaurus zařve a vycení tesáky. Ale stegosaurus neustoupí ani o krok. Zafuní, zapře se a nastaví svému protivníkovi ostré štíty na hřbetu. Ani jeden nehodlá ustoupit ani o krok. Oba giganti se do sebe pustí na život a na smrt. Takhle to určitě všichni znáte z filmů, knížek a počítačových her. Ale téměř nikdo nemá nejmenší tušení, že odvěké nepřátelství mezi masožravci a býložravci byl důsledek zuřící války mezi Garbíky a Devlíky, kteří divoké dinosaury ovládali a kterým se podle toho říká garbisauři a devilsauři.

              Pro ty z vás, kteří se vyznáte v dosavadní historii Garbíků, je třeba doplnit, že Luciferrezzta a její královny, po první památné bitvě Garbíků a Devlíků, nakonec přece jen nezemřely v jícnu sopky Grand Pechlo (my budeme říkat česky Peklo). Jejich královské květiny byly silné a odolné. Zachytily se na kamenitých stěnách jícnu sopky a časem se dokázaly přizpůsobit tmě i nesnesitelnému horku. Možná také proto se Devlíci stali ještě zlejšími a o to víc nenáviděli Garbíky, kterým záviděli život ve světle. Ale po předlouhých letech strádání se misky vah Osudu opět pohnuly. Devlíci znovu nabírali sílu. Garbiózy Černé se množily a trousily na povrch. Pomalu a nenápadně osídlovaly temná podzemí, hluboké trhliny ve skalách, temná údolí, ponuré bažiny i stinné a zatuchlé lesy.

          Po úspěchu prvních kapitol historie Garbíků se slavný profesor Albert Zweistein do výzkumu zabral s opravdickým zápalem. Netrvalo dlouho a světlo světa spatřila další kapitola z dějin těchto podivuhodných tvorů. Jediná potíže je v tom, že se profesorovi nepodařilo získat informace přímo z oficiálních zdrojů. Všechno, co víme, pochází z paměti obyčejného Garbíka, jakéhosi kapitána Cemeta z kasty vojáků, úroveň 25, z pluku průzkumných garbisaurů. Z jeho osobních vzpomínek profesor Zweistein sestavil mozaiku tehdejších událostí. Celý příběh se točí okolo osudné soboty 13. června, roku 63 931 041 mil. let před n.l. Tento den znamenal převrat v dosavadním vývoji života na Zemi. Ve školách vás jistě učili báchorku o srážce naší planety s asteroidem z vesmíru, která znamenala konec předlouhé vlády dinosaurů a vedla až k jejich naprostému vyhubení. Jenže musíme vás zklamat, tak to vůbec nebylo. Nebudeme vás už více zdržovat, pojďme se nyní naplno ponořit do vzpomínek kapitána Cemeta, jak je pro vás sestavil prof. Albert Zweistein. Ručíme vám za to, že budete velmi překvapeni.

         Nad druhohorní oblohou vládla černočerná tma. Za Západním pohořím, jak Garbíci nazývali vysoký pruh pohoří táhnoucí se daleko na západ od jejich nejvzdálenějších hájů garbióz, zapadal úzký srpek Měsíce. Jeho bledý svit halil oblohu a nedal okolním hvězdám vůbec žádnou šanci. Rota kapitána Cemeta, coby průzkumná hlídka, pomocí Přímého Napojení ovládala tři mohutné stegosaury. Pomalu a nenápadně se prodírali pralesem hustých kapradin, vysokých cykasů a spadaných tlejících klád. Při každém kroku se obrněnci bořili až po kolena do mělké vody, která tu v období dešťů dělala z pralesů hotová jezera. Přesto že se snažili našlapovat co nejopatrněji, každou chvíli se stalo, že vyplašili nějakého tvora, který se žbluňknutím zmizel v temné vodě. Kapitán Cemet a jeho rota dostali rozkaz prozkoumat nekonečný prales, táhnoucí se až k úpatí Západního pohoří. Měli pátrat po garbiózách černých. Podle nejčerstvějších zpráv leteckých hlídek pterosaurů se prý v této oblasti znovu objevily. Něco takového bylo ovšem nepřípustné. Devlíci byli jednou pro vždy svrženi do temnot a tam také zůstanou! Zatím však nenarazili na nic neobvyklého.
           „Kapitáne, tohle se mi nelíbí, vždyť v týhle tmě není vůbec nic vidět," promluvil do ticha první seržant. „Co když už jsme na území Devlíků? Viděli je tady, je to jisté, říkal mi to poručík Kilang od stíhacích pterodaktylů," vyjádřil svoje obavy.
Kapitán neodpověděl. Měl zavřené oči a byl chapadlem, jako ostatní Garbíci z jeho roty, napojen na mozek zvířete a společně ho ovládali.
            „A jak jsou tihle stegosauři pomalí. Hrůza! Nás by mohla sledovat i želva," stěžoval si dál seržant. „Proč jste nevybral jiné nosiče? Do těhlech bažin jsme si mohli klidně vzít i plesiosaura a proplout bezpečně pod hladinou."
           „Buďte už konečně zticha, seržante," řekl kapitán, ale ne nijak zle. Za ta léta služby si už na neustálé stěžováním svého navigátora zvykl. S tímhle Garbíkem byla vždycky sranda, a to bylo v bojové akci důležité. Aspoň jim nezbude čas přemýšlet o tom, co by kdyby. Proto naprosto v klidu odpověděl: „Nemáme nejmenší tušení, s čím se tady v tom zatraceným močále můžeme potkat. A na takové situace je stegosaurus jako stvořený. Je silný, odolný, má dokonalou obranu a když na to přijde, umí i obstojně bojovat. Navíc jsme tři. Takže když nás někdo přepadne ze zálohy, bude si moc zoufat. A už ticho, musím se soustředit, jestli šlápnu do hluboké bažiny, bude to náš konec. Hergot, tady je ale bláta..." a podíval se vedle sebe, kde pochodovali stegosauři jeho dvou poručíků. Byli na tom úplně stejně, také nevěděli, kam šlápnout, aby nezahučeli do bezedného močálu.
             Náhle se za obzorem objevily záblesky světla. Byly tak silné, že osvítily celou oblohu. Tři stegosauři se jako na povel zastavili a sledovali to nenadálé noční představení.
            „To je zvláštní, na obloze není ani mráček, to nemůže být bouře," řekl tentokrát zcela vážně seržant.
         „Možná by to mohla být sopka. Jsou tady úplně všude, a kde ne, určitě se brzy objeví. Slyšel jsem od jednoho kamaráda z jednotky triceratopsů, že poslední dobou vylejzají jako houby po dešti..." přidal se desátník, ale nedomluvil, protože ho kapitán rázně přerušil: „...nebo to můžou být taky Devlíci," řekl důrazně Cemet. „Raději chvilku počkáme a uvidíme, co se z toho vyklube."
          Jenže trvalo skoro hodinu, možná hodinu a půl, než záblesky ustaly a místo nich se nad Západním pohořím objevila planoucí rudá záře.
         „Hm, to vypadá fakt asi na sopku. Jsou tady okolo nekonečný ztrouchnivělý lesy. Jestli se tam někde vyvalila láva, blafne celý údolí. Měli bysme otočit, šéfe," řekl zamyšleně a neobyčejně vážně seržant.
            Kapitán zaváhal. Seržant byl sice srandista, ale jak šlo o bojovou akci, nebylo lepšího vojáka. Už chtěl vydat rozkaz k návratu, když se pod nimi otřásla země a v husté tmě před sebou uslyšeli zvuk praskajícího dřeva a lámajících se stromů.
          „Co se to, u všech garbích bohů, děje?" řekl kapitán a stegosaurus natáhl zvědavě krk dopředu. Sotva dořekl, přímo před nimi se ze tmy vyvalil obrovský spinosaurus, jemuž rudě plály oči, neklamný znak přítomnosti Devlíků v jeho hlavě.
          Áh, zařval kapitán, a na poslední chvíli strhl svého stegosaura na bok, aby útočníkovi nastavil ostré palisády na hřbetě. „Poplach, nejvyšší bojová pohotovost, to je devilsaurus. Všichni na svá místa!"
          Spinosaurus, jak je spatřil, hned děsivě zařval a chňapnul po stegosaurovi svými smrtícími tesáky. Kapitán Cemet sotva ucukl hlavou. Naštěstí ho kryl druhý stegosaurus z jeho roty, napřáhl ocas a prudce s ním švihnul. Spinosaura přítomnost dalších dvou stegosaurů překvapila, úder ze zálohy vůbec nečekal, takže dostal přímý zásah do hrudi. Ustoupil o několik kroků zpět a znovu strašlivě zařval.
          „Díky poručíku, to bylo o fous," poděkoval kapitán. „Odřízněte mu cestu, ať nám neuteče," vydal rozkaz poručíkovi, ovládajícího třetího stegosaura jejich roty. „Teď mu dáme lekci, jak se slušně chovat, když někoho potkáte o půlnoci v pralese!"
          Ale spinosaurus se choval naprosto nepochopitelně. Jeho Devlíci se museli dočista zbláznit. Přes obrovskou přesilu, kterou Garbíci měli, se devilsaurus rozhodl k sebevražednému útoku – rozběhl se proti nim s hlavou nastavenou jako beranidlo.
           „Pozor!" vykřikl kapitán a strhnul svého stegosaura znovu na stranu, div že se udržel na nohou. Jenže to nebylo třeba. Spinosaurus je těsně minul a zmizel v hustých kapradinách za jejich zády.
           „To je zvláštní, devilsauři obvykle z boje neutíkají..." podivil se seržant.
           Ale to nebylo jediné překvapení, které je čekalo. Znovu se zatřásla země a znovu se ozval zvuk lámajícího se dřeva. Tentokrát kolem nich padaly celé stromy, jak je někdo vytrhával i s kořeny. Ze tmy vyběhli další spinosauři, tyranosauři, a dokonce i několik gigantosaurů. Ale opět si jich ani jeden nevšímal a proběhli kolem nich, jako by byli jen vzduch.
           „Kapitáne," promluvil seržant. „to vypadá, že před něčím utíkají! Jinak si to nedovedu vysvětlit," zvolal desátník.
         „A my bysme měli taky a to rychle. Přestává se mi to líbit," souhlasil kapitán Cemet. „Roto, na můj povel ústup do výchozích pozic!" zavelel rázně. Nato se všichni tři stegosauři pomalu otočili téměř na místě a brodili se bažinou zpět.

           Nad zaplaveným pralesem začalo svítat. Cesta zpátky byla mnohem snazší, protože tu voda nebyla tak hluboká, takže netrvalo dlouho a dostali se z odpudivých močálu na suché a rozlehlé pláně. Teprve tam spatřili celou hrůznou scénu, až se jim zatajil dech. Nad obzorem, kdesi za Západním pohořím, přes postupující svítání, plála jasná záře a z pralesa vybíhaly snad stovky devilsaurů i obyčejných divokých zvířat. Utíkali přes širokou pláň dál do bezpečí. Bylo jich tolik, že kapitán začal mít obavy, aby je neušlapali.
           „To nevypadá dobře. Raději změníme nosiče," řekl Cemet. „Támhle, sundejte jednoho z těch pteranodonů, ale opatrně, ať ho nezraníte, budeme ho ještě potřebovat!" zavelel kapitán.
          V naprosté a slepé panice nízko letících hejn to naštěstí nebyl vůbec žádný problém. Stačilo vztyčit ocas vysoko do vzduchu a ve správnou chvíli jím mávnout k zemi. A taky že se hned napoprvé povedlo. Jeden z létajících kolosů dostal přímý zásah, zavrávoral a zřítil se jen kousek od nich, omráčený takovou ranou.
         „Výborně, a teď zahájíme transfer!" Kapitán vedl svou rotu s klidem ostříleného válečníka. (Kdo jste ještě nečetli původní knížku Garbíci, transfer je způsob, jak se Garbíci dostávají z jednoho tvora do druhého. Transfer zpravidla probíhá potravou nebo vdechnutím a Garbíci přitom musí přeběhnout z jednoho tvora do druhého. Jen zřídkakdy volí transfer pouhým dotykem, ten je totiž velmi obtížný a nebezpečný).
             V tomto případě kapitán Cemet zvolil transfer vdechnutím. Jeho rota se shromáždila v nose stegosaura a kapitán mu vydal poslední příkaz – pořádně kýchnout. Nato se Garbíci katapultovali směrem k novému nosiči, přímo k sestřelenému pteranodonovi. Na něco takového jsou ovšem garbí vojáci velmi dobře vycvičeni. I teď na něm hladce přistáli a dostali se rychle do jeho mozku. Kapitán okamžitě ovládl pteranodona pomocí Přímého Napojení a pokusil se s ním vzlétnout. Popravdě, moc mu to nešlo. Pteranodon sebou škubal, kýval se ze strany na stranu a dělal výkruty.
          „Létání mi na vojenské akademii nikdy moc nešlo, proto mě přeřadili k pozemním garbisaurům," vysvětlil Cemet. „Základy bych si snad ale měl ještě pamatovat. Alespoň tolik, abychom vyletěli do pořádné výšky a zjistili, co se tam vlastně stalo," řekl.
           Byly to zbytečné obavy. Cemet měl pro ovládání nosičů cit. Šetrně se ujal řízení, nabral s pteranodonem výšku a zamířili směrem k Západnímu pohoří, za kterým zářilo to prazvláštní světlo.
            Přeletěli močál a dostali se nad první skalnaté vrcholky. O malou chviličku později už byli na druhé straně špičatého hřebene a mohli si prohlédnout důvod záhadného světla: Hluboko pod nimi, v horském údolí, hořely celé plantáže garbióz černých.
           „Tak přece se tady ukrývaly," vydechl seržant. „Já jsem vám to hned říkal. Ale že si Devlíci vybrali hodně špatné místo. Pod sopkou, to je taky nápad..." řekl škodolibě.
           „Nevím jak vy, seržante, ale já tady žádnou sopku nevidím!" zvolal kapitán a celá jeho posádka si to také uvědomila. Ať se dívali do všech stran, žádná sopka tu zkrátka nebyla.
            „A co když to by útok našich vlastních jednotek, o kterém nám nic neřekli," přidal se desátník, stejně zmatený.
             „To se mi už vůbec nezdá. Proč by nás sem potom posílali?" skočil mu do úvah seržant.
           Kapitán s pteranodonem obkroužil několikrát celé údolí a potom vyletěl na nejvyšší vrcholek pohoří, kde dosedl na holé skalisko. Z výšky budou mít lepší přehled a jejich nosič si alespoň odpočine. Kapitánovi Cemetovi se to vůbec nelíbilo. Něco, snad instinkt, mu říkal, že tady není něco v pořádku. Bylo to totiž velmi zvláštní, až děsivé: slunce se už dávno vyhouplo nad obzor a svítání se proměnilo v překrásný den, ale tady nad údolím tma neustupovala. Něco museli přehlédnout, vrtalo mu hlavou, něco, co jim stále uniká. Ale co?
         Pteranodon sebou škubl, jeho dlouhé čelisti zaklapaly a vydal ostrý skřek, i on cítil neklid. A právě v tu chvíli to kapitánovi Cemetovi došlo. Podíval se pomaličku nad sebe a z toho, co tam spatřil se mu naježila chapadla – jen kousek nad nimi visela obrovská kosmická loď, doposud se ukrývající v šeru noci, a kolem ní pomalu kroužily letouny ve tvaru disku. To ona vrhala stín na celý kraj. A také bylo jasné, že ohnivá zkáza je její dílo.
             „Co – co to je?" zeptal se hrůzou oněmělý desátník.
             Seržant vedle něho polkl. „Terogové se vrátili!"

           „Rychle, musíme podat zprávu na velitelství!" kapitán se okamžitě vzpamatoval. Prudce strhnul pteranodona ze skály a sletěl s ním co nejníž to šlo, aby neupoutal pozornost hlídkujících létajících disků. Teprve když byli dostatečně daleko, dovolil si nabral znovu výšku a popohnal pteranodona k nejvyšší rychlosti, jaké byl schopen.
          Jak letěli průzračně modrou oblohou bez mráčků a vítr svištěl kolem nich, narůstající denní světlo odkrývalo děsivý obraz zkázy. Kapitánovi bylo jasné, že vypálení jednoho údolí nebyla žádná náhoda. Dnes v noci Terogové po celé planetě zahájili mohutný útok s jediným cílem, a to vyhubit Garbíky se všemi jejich květinami. Kam dohlédli, až po samý horizont, byly vidět nízko se vznášející kosmické koráby Terogů a pod nimi hořící nebo už jen doutnající pole a záhony garbióz. A v tu chvíli Garbíka Cemeta, kapitána Roje, ovládla jediná myšlenka: Indomenexta je v nebezpečí. Musí bránit královnu Matku. Musí ji chránit za každou cenu.
          „K čertu s velitelstvím, jdeme do boje, Imperátorka nás potřebuje!" vykřikl kapitán a otočil pteranodona téměř na místě, nabral nový kurz a popohnal ho ještě k většímu výkonu.
           Letěli jako vystřelený šíp a brzy byli na místě. Přesně jak kapitán předpokládal, i nad Indomenexty královským hájem garbióz velkých visel kosmický koráb, snad ještě větší, než jaké doposud viděli, nejspíš terogská velitelská loď. Ale garbiózy pod ním ještě nehořely. Bylo to tím, že se zde shromáždila obrovská armáda garbisaurů. To královny Roje přilétly se všemi svými létajícími jednotkami, které mohly dát narychlo dohromady. Mračna a mračna pterodaktylů chránila vlastním tělem královskou květinu. A ke kapitánově úlevě se to i dařilo. Na terogské létající disky se vrhaly tisíce létajících garbisaurů. Snažili se na ně v hejnech nalétávat, oslepovat, ucpávat motory a strhávat je k zemi. Byl to strašlivý zmatek. Terogové se ovšem urputně bránili a létající garbisauři padali jako mouchy, sraženi smrtícími paprsky.
           Mají vůbec nějakou šanci proti tak vyspělé technice? napadlo kapitána Cemeta. Ale co na tom záleželo, když byla jejich Imperátorka v ohrožení. Ani on nemeškal a okamžitě se pustil s neuvěřitelnou dravostí do nerovného boje. Ale jak čas ubíhal a sestřelených garbisaurů přibývalo, miska vah se pomalu nakláněla na stranu Terogů.
            Když už bylo patrné, že moderní technika přece jen vyhraje nad téměř nekonečnými počty garbisaurů a hrdinským bojovým odhodláním garbích vojáků, stalo se neuvěřitelné. Od východu přilétalo ještě jedno obrovské mračno. Kapitán Cemet přestal na okamžik bojovat, aby si tu úchvatnou scénu prohlédl a navždy vryl ro paměti. Nespočet a nespočet pteranodonů a pterodaktylů se k nim velikou rychlostí přibližovalo a všem plály rudé oči. Nebylo pochyb, Lucuferezzra se všemi svými devilsaury přiletěla bojovat proti nenáviděným Terogům. Nyní jich dohromady byly snad desetitisíce. Snadno setřásli z oblohy menší létající disky a potom se plnou silou vrhli na jejich velitelskou loď. Obklopili ji ze všech stran a doslova ji pohltili do obrovské koule. Pak spustili zoufalý útok. Garbisauři bušili do jejího pláště a vnikali do každého otvoru, který objevili. Do hangárů i malých ventilačních šachet. Sám kapitán Cemet vnikl se svým pteranodonem hluboko do chladícího potrubí a překloval všechny kabely a trubky, které tam našel. Podobně se to dělo všude jinde. Některým garbisaurům se podařilo skulinami protáhnout do útrob lodi a za nimi okamžitě následovali další a další. Uvnitř se rozpoutalo peklo. Terogové bez své techniky a s holýma rukama se vstříc dokonale vycvičeným Garbíkům a Devlíkům a jejich dravým nosičům neměli šanci ubránit. Kosmická loď Terogů začala brzy na několika místech hořet a za nějakou chvíli nato se dokonce naklonila k zemi. Kapitána Cemeta, z dálky pozorujícího zkázu Terogů, ovládl hřejivý pocit. Obrovské vítězství bylo na dosah. Když dokázali zničit jednu takovou loď, nebude problém si poradit i s ostatními.
           Najednou obloha zazářila jasným světlem, jasnějším než sto sluncí. Kapitán Cemet musel svému pteranodonovi otočit hlavu, aby snad neoslepl. Vzduch se otřásl a zavál vítr rychlosti uragánu. Rázová vlna odhodila všechny garbisaury i devilsaury daleko od kosmické lodi a ty nejbližší rovnou roztrhala na kousky.
          Kapitán Cemet a jeho rota měli neskutečné štěstí, že čirou náhodou zrovna letěli velmi nízko nad členitou krajinou, takže byli sraženi do jedné z hlubokých trhlin ve skále. Pak se ozvala ohlušující detonace takové síly, až pukaly kameny. Kapitán z hlubin jeskyně viděl, jak se nahoře, na povrchu, rozpoutalo ohnivé peklo. Ve stejnou chvíli se udělalo nesnesitelné horko a vzduch se začal vařit.
           Kapitán sebral poslední síly svého pteranodona a snažil se s ním seskákat po strmých stěnách hlouběji do jeskyně. Žár byl ale nesnesitelný. Jejich nosič sténal bolestí a docházely mu síly, takže při jednom takovém skoku mu uklouzla noha a on se řítil bezmocně dolů do propasti. To se nakonec, pří vší té zkáze, ukázalo jako šťastné. K jejich úlevě pteranodon dopadl do mělké vody, která tu ve tmě a chladu zůstávala po deštích. Sem už smrtící teplota nedosáhla. Byli zachráněni.
       Kapitán Cemet se ještě jednou podíval nahoru, kde stále zuřil oheň. Pochopil, že Terogové patrně použili jejich nejničivější zbraň a že všichni Garbíci na povrchu Země jsou už mrtví...

 

Líbil se vám příběh? Prosíme, podpořte nás. Díky!

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info