63 mil. let před n. l. - Jermenxesta

© R. Raderak

          Bylo pusto a mrtvo. Země sténala spálená na popel. Jen hmyz vylezl z děr a plazil se po planinách. Bylo hrůzné ticho. Tak strašidelné, že se vzduchem nesl i zvuk přesýpajícího se písku a ozvěna dutého klapání nožiček stonožek a štírů. Jestli si vzpomínáte na předchozí kapitolu, pak jistě víte, že Terogové zahájili zákeřný útok s cílem vyhladit Garbíky. Ti se jim však nečekaně vzepřeli. Celý Roj se sjednotil k mohutnému odporu a pod praporem imperátorky Indomenexty se vypjal k hrdinskému zápasu. Garbisauři se vrhli na kosmické lodě Terogů vlastními těly. A zběsilost a odhodlání Roje nepřipouštěli porážku. A tak Terogové, aby na poslední chvíli Garbíkům vyrvali jejich vítězství, použili svoji nejstrašlivější zbraň – Ničitele světů. Kdo ví kde a v jakých hlubinách času pramenila taková spalující nenávist. Garbiózy zmizely z povrchu planety Země a s nimi většina velkých zvířat, která Garbíkům dobře sloužila, tedy především jejich milovaní dinosauři. Terogové ovšem ani po apokalyptickém útoku neodletěli. Dál pokračovali ve svém díle zkázy s krutostí mezihvězdných predátorů. Celou Zemi křižovaly létající stroje a robotičtí lovci a pátrali po posledních přeživších garbiózách i garbisaurech. Ty, které nalezli, nemilosrdně zlikvidovali, spálili na popel nebo bez milosti utratili.
         A přece, život nejde jen tak zastavit. Říká se, že si vždycky najde cestu. Ani tenkrát se všechny Garbíky vyhubit nepodařilo. V jeskyních, ve stržích a hlubokých údolích tu a tam dosud rostly zapomenuté garbiózy. Jedna taková přežila dokonce přímo v epicentru výbuchu. Shodou okolností ve stejném místě, kde padl i pteranodon kapitána Cemeta, jistě si na něj vzpomínáte z předchozí kapitoly. A právě tato poslední garbióza a postava našeho statečného vojáka budou natrvalo spjati s dramatickou historií Garbíků. Pro další pokračování musíme proto stopovat jejich další společný osud.

         Kapitán Cemet a vojáci z jeho roty procházeli jako opaření troskami města. Kolem nich se odehrávala tragédie: Pobořená obydlí, zničené cesty, mosty, spálená pole a plantáže. Obyvatelé bezradně bloudili ulicemi, zoufali nad zkázou jejich garbiózy i celého Roje. Kapitán si přitom uvědomil, jaké oni měli obrovské štěstí. Přežili útok nejstrašlivější zbraně Terogů, a to jen čirou náhodou. Rázová vlna výbuchu odhodila jejich pteranodona do hluboké jeskyně, a až teprve po několika dnech strávených v temné díře se odvážili s jejich nosičem pohnout a vydali se pátrat po dalších přeživších. Tak nalezli tuto květinu. I ona musela být ničivou vlnou vytržená z kořenů a odhozena do jeskyně. Ale přes všechnu zkázu kolem, kapitánovi Cemetovi pořád ještě svítila jiskřička naděje. Jestli totiž přežila zdejší královna, Garbíci nevyhynou!
            S těmito myšlenkami kapitán se svojí rotou garbíků došli až ke královskému paláci. Při pohledu na vznešenou citadelu jim znovu poklesla srdce. Chyběl tu obvyklý ruch, na který byli u paláců zvyklí. Služebníci, chůvy, vyslanci, krmiči a vojáci většinou kmitali dovnitř a ven, pospíchali za svým posláním. Ale nejzlověstnější bylo, že nikde neviděli po zuby ozbrojené stráže, které většinou hlídali každičkou skulinu, kudy by mohl do paláce proniknout nezvaný host. Buďto padli hned při explozi nebo se rozutekli strachy. Palác se zdál dočista opuštěný.
           Vyběhli po dlouhých poničených schodech vedoucích ke hlavní vstupní bráně. Tam se zastavili. Brána byla pootevřená. Desátník do ní zlehka strčil a masivní dveře se otevřely dokořán.
            „To nevypadá dobře, šéfe," poznamenal seržant.
           „To musíme nejprve zjistit!" odpověděl Cemet a rozhodně vkročil do nejstřeženější budovy každého garbího království.
Většina garbích paláců si byla velmi podobná. Stavěly se podle stejného, miliony let osvědčeného a praktického vzoru. Kapitán věděl, že půjdou-li širokou chodbou pořád rovně, narazí na další bránu, střežící vstup na první nádvoří. Pak ještě dvě takové brány a dvě menší nádvoří a ocitnou se přímo v trůnním sále. Tam na ně čekalo překvapení, ve které už někteří ani nedoufali – uslyšeli hlasy. V paláci přece jen někdo byl! Opatrně a s největší pokorou vstoupili dovnitř a kapitán Cemet, ke svému obrovskému překvapení, okamžitě poznal Ahsirka, největšího garbího mudrce a Indomenexty rádce. A nebyl tam sám. Stál v hloučku několika dalších Garbíků a o něčem s nimi vzrušeně hovořil.
          Kapitána ovládla obrovská radost. Skutečnost, že je zde velký mudrc nepochybně znamená, že tu bude i Indomenexta. Tak přece se zachránila!
           „Kapitán Cemet a jeho první rota z čtvrté divize pancéřových garbisaurů," představil se kapitán.
            Anhsirk i ostatní Garbíci se otočili směrem k nim.
         Kapitán Cemet klekl na chapadla a hluboce se uklonil. O Anhsirkovi slyšel jen samé legendární historky. Byly tak neuvěřitelné, že jim vlastně nikdy moc nevěřil.
           „Tak tady jste," promluvil Anhsirk tónem, jako by z takového neobvyklého setkání ani nebyl překvapený. „Představoval jsem si vás jinak." Prohlížel si kapitána a jeho drsné a ostřílené vojáky.
            „Nechápu, Mistře..." vypravil ze sebe kapitán.
             Anhsirk mávl chapadlem. „Na tom teď nezáleží, hlavně, že jste dorazili," odpověděl spokojeně.
            Stále zmatený Cemet raději podal hlášení: „Hlásíme se do služby, chceme se zapojit do války proti Terogům, budeme bojovat do posledního dechu."
          Anhsirkova tvář se najednou proměnila, zatvářil se zdrceně. „Je mi líto, kapitáne, ale válka skončila. Prohráli jsme," řekl smutně. „Indomexta padla v boji při obraně svého Roje a odešla ke svým předkům. Zemřela jako velká imperátorka. Spolu s ní i všechny ostatní královny a generálové. Impérium Garbíků už neexistuje," řekl smutně.
          Na kapitána padla hrůza, větší, než kdyby byl beznadějně obklíčen nepřáteli. Vždyť bez Roje a královny jeho život nemá smysl! „A co královna téhle garbiózy?" vykoktal. „Jestli žije, jsme zachráněni, ne?" podíval se s nadějí na Anhsirka i garbíky kolem něj.
           „To je veliká tragédie, příteli. Královna Hyacintexta se chtěla zachránit a nouzově opustila garbiózu. Přestoupila s celým svým doprovodem na cestovní květ, ale nešťastnou náhodou vyletěla příliš vysoko, kde ji zasáhl obrovský žár z výbuchu. Na vlastní oči jsem viděl, jak její cestovní květ vzplál a proměnil se v popel. Je mi líto, ale nemáme už žádnou královnu. Garbíci, kteří tu zůstali, budou jen bídně přežívat, ze dne na den, dokud do jednoho pomalu nevyhynou. To bude konec Garbíků na téhle planetě. Takový krutý osud nám Terogové přichystali," zakončil svoji řeč Anhsirk a v trůnním sále zavládlo ticho.
           „Odpusťte, mistře, v této tragické chvíli moji zvědavost, ale jak jste se právě zde ocitl vy? Jak to, že jste nebyl s Indomenextou při její poslední bitvě? Myslel jsem, že jako její rádce..."
              „Mudrcové mají svá tajemství, kapitáne, tak je to. A také zvláštní schopnosti, jiné než obyčejní Garbíci, a dokonce i než královny a imperátorky. A jednou z nich je schopnost být tam, kde je nás nejvíc potřeba. Jako například v tuho osudnou hodinu Garbíků. Naše cesty se nezkřížily náhodou, kapitáne. Vypadá to, že máme společné poslání," řekl snad i vesele.
               „Poslání?" zeptal se kapitán udiveně.
               „Jistě, je přece naší povinností najít novou královnu," oznámil Anhsirk.
                Cemet vydechl překvapením a jeho vojáci se mezi sebou začali hlasitě bavit.
         „Já vím, vím," pokračoval Anhsirk, „nemůžu vám nic takového rozkázat, jste vojáci a postavení mojí kasty to neumožňuje. Přesto vás žádám, pomůžete mi?"
              Místo kapitána však odpověděl jeho první seržant, který už nemohl ovládnout vzrušení: „A kde bychom ji měli podle vás hledat? Víte snad o nějaké ukryté kolonii, kterou ještě Terogové neobjevili?" zamířil rovnou k jádru věci.
           „To bohužel ne. Je malá naděje, že nějaká taková vůbec přežila. Ale mám nápad, je to jen záblesk naděje..." odpověděl Anhsirk nejistě.
             „Jen pokračujte, Mistře", pobídl ho Cemet a všichni přítomní zmlkli, nikdo nechtěl přijít o jediné jeho slovo.
           Anhsirk začal pomalu chodit sem a tam, jako by mu kroky pomáhaly se soustředit. „Vzpomínám si, že daleko na západě se kdysi před mnoha lety v oceánu vynořila sopka a s ní i nespočet ostrovů a ostrůvků. Indomenexta měla tenkrát veliký zájem na jejich osídlení, a to dřív, než je objeví Devlíci a obsadí je pro sebe. Vyslala proto princeznu, svoji nejmladší dceru, jmenovala se, tuším, Jermenxesta. Měla vybudovat svůj vlastní roj a založit tam nové kolonie. Ale také si vzpomínám, že její mise ztroskotala. Říkalo se, že Jermenxesta neměla o potomstvo zájem, Roj ani Impérium ji nezajímali. Žila sama v divokých zvířatech, šťastná ve své samotě a svobodě," pronesl Anhsirk, a ještě dodal na vysvětlenou: „Abyste rozuměli, to zase není nic tak neobvyklého, taková královna se občas narodí v každém roji," ještě dodal na vysvětlenou.
              Cemet už nevydržel jen poslouchat: „A to máme hledat zrovna ji?" zeptal se s viditelným odporem. Být královnou je podle něj požehnání a vyhýbání se povinnostem vůči Roji se mu doslova hnusilo.
           „Chápu vás kapitáne a vím, co si myslíte, jenže v té její zvláštní povaze je právě teď naše velká naděje. Terogové hledají garbiózy a o tom, že jedna z královen žije kdesi v pustině jen ve svém nosiči, nemají nejmenší tušení," odpověděl mu a na každé slovo kladl zvláštní důraz.
              Cemet přikývl. Přes všechen odpor k té podivínské královně začal Anhsirkovu úvahu chápat. „Rozumím, Mistře. Když je to tak, vypravíme se za ní," řekl pomalu. „V tom případě ovšem budeme potřebovat spolehlivého nosiče. Jaké máme k dispozici?" z ptal se zcela prakticky, když už výprava byla hotová věc.
              Ahnsirk se otočil na Garbíka, se kterým prve rozmlouval. Byl to správce města. Ten, patrně zaskočen otázkou, se podrbal chapadlem na hlavě a začal koktat: „Abych byl upřímný, nejsme na tom teď zrovna nejlépe. Všechny použitelné nosiče jsme ztratili v bitvě," vysoukal ze sebe a seržant vedle něj nahlas zoufale vydechl. „Ale počkejte, tady v podzemí jeskyně jsme objevili velmi zvláštní tvory. Nikdy jsme si jich moc nevšímali. Vlastně jsme neměli ani tušení, že vůbec existují. Právě teď je zkoumáme a testujeme a výsledky zatím předčily naše očekávání. Jsou rychlí, houževnatí, téměř nezničitelní. Umí se dokonale přizpůsobit. Přežili apokalypsu Terogů bez jediné újmy. A co je nejdůležitější, vykazují známky slušné inteligence, skoro jako naše larvy," vysypal ze sebe správce.
               Cemet se nestačil divit. To znělo až neuvěřitelně. „Jak to, že jsme o takových tvorech ještě nikdy předtím neslyšeli? Proč jsme je nepoužívali?" reagoval kapitán.
              Správce se poškrábal na čele. „Jsou malí a slabí. Nehodí se na boj. Proti garbisaurům by neměli šanci. Ale teď, když dinosauři vymřeli, jsou to nejlepší, co vám můžeme nabídnout."
              „Co o nich ještě víte?" zeptal se desátník pochybovačně.
             „Že se taky moc divně rozmnožují," správce se hloupě pousmál. „Žádná praktická vajíčka, jako mají dinosauři nebo my. Představte si, že se jim rodí mláďata už živá a krmí se tak, že sají od matky mléko. Říkáme jim proto savci."
              Cemet a jeho Garbíci se ušklíbli odporem. Něco tak nechutného si ani neuměli představit.
           „Ještě jsem je ani neviděl a už teď vím, že pořádný dinosaurus by mi byl milejší, to vám řeknu," řekl kapitán. „Ale vzhledem k tomu, že stejně asi nemáme na výběr... Víte co, zaveďte nás do stájí, prohlédneme si ty vaše nové zázraky," rozhodl raději kapitán Cemet.
            Vyšli ven z paláce a prošli podél rozlehlé budovy, obehnané vysokou zdí. Podle zvyklostí to byly kasárny střežící palác. Hned za kasárnami stála další budova, menší, a ne tak rozlehlá, zato s obrovskou věží, která vyrůstala z jejího středu a tyčila se vysoko nad město. To byla nástupní stanice do velkých nosičů. Na jejím vrcholu se řadily pilotní roty a čekaly k transferu, tedy až si k nim garbisauři, připravení k akci, přičichnou.
              Kapitán Cemet a jeho muži se v budově cítili jako doma na své základně. Rychle zdolali nekonečná točitá schodiště a ocitli se na vrcholu nástupní věže. Před jejich zraky se objevil odporný chlupatý tvor se zvláštníma korálkovýma očima a dlouhatánským ocáskem. Chvilku za nimi se nahoru vyškrábali i Anhsirk a ostatní garbíci.
           „Jak se vám líbí? My mu říkáme hnusopracka," oznámil jim udýchaný správce města. (Tak říkali Garbíci třetihorním předchůdcům potkanů).
              „Hnusopracka? A proč?" zeptal se kapitán Cemet, od té doby, co vstoupil na tuhle garbiózu se nepřestal divit.
              „Je to totiž velmi trefné, protože..., ehm, to ostatně poznáte sami," správce se raději odmlčel.
              „Brrr, nic ošklivějšího jsem ještě neviděl," otřásl se seržant.
              „Tak do téhle příšery nestrčím ani chapadlo," vyjádřil rezolutně svůj názor desátník.
              „A proč je chlupatý, jak nějaká štětinatá baktérie?" přidal se desátník.
          „A s tím se máme vydat hledat novou královnu? Umí vůbec tohle stvoření bojovat?" zeptal se nakonec Cemet na nějakou přece jen praktickou a použitelnou schopnost.
              „Náhodou, umí rozlousknout i švába," řekl pyšně správce. „Jen pozor na obří vážky a termity..."
               Seržant vyprskl zděšením, ostatní se začali smát.
            „Počkejte!" musel zasáhnout Anhsirk, aby se jejich výprava nerozpadla dřív, než vůbec vyrazí. „Nesmíte je porovnávat s dinosaury. Jejich éra skončila, je pryč a už nikdy se nevrátí. Před námi jsou nové časy a hlavní roli v nich budou hrát jiní tvorové. A něco mi říká, že v savcích je víc, než si vůbec dokážeme představit," pronesl zcela vážně velký mudrc.
           „Heleďte, vzhledem k tomu, že jiného nosiče stejně nemáme, se s hnusoprackou musíte spokojit," přidal se škodolibě správce města.
           „A hlavně nezapomeňte, že naší největší zbraní bude utajení. A k tomu je tenhle tvor, myslím, jako stvořený," podpořil ho Anhsirk.
             Kapitán Cemet zhluboka vzdychl a otočil se na správce: „Co se dá dělat. Připravte transfer, vyrážíme!"

           Počkali do večera, aby vyrazili až pod příkrovem tmy. Mezitím se kapitánovi Cemetovi podařilo celkem slušně se naučit ovládat hnusopracku. Zvládl to překvapivě rychle. Zjistil, že tihle savci jsou neuvěřitelně pohybliví. Hnusopracka se dokázala protáhnout kdejakou škvírou, uměla rychle běhat, šplhat po stromech i po příkrých svazích, nebo naopak, když bylo potřeba rychle zmizet z dohledu, seskočit ze slušné výšky. Ale vůbec největší zážitek byly pro kapitána Cemeta její vynikající smysly: Oči, které viděly i v černočerné tmě, uši jako radary, slyšící dopadnout jehličí na zem, a čich, kterým odhalila nepřítele na padesát metrů. Vida, jak štědře Příroda obdařila savce schopnostmi, které jim umožnovali přežít ve světě gigantických dinosaurů.
           Byla přesně hodina po západu slunce. Už dávno padla tma, ale hustá mračna na obloze dělala tmu ještě černější. Hnusopracka vystrčila opatrně hlavu z jeskyně, aby se rozhlédla a očuchala vzduch. Daleko na obloze se nehybně vznášely obrovské kosmické lodě Terogů. Blikaly, svítily a pomalu se otáčely. Pod nimi oblohu křižovaly menší disky. Jedny přilétaly z dálek a mizely v útrobách kosmických lodí, nebo naopak celé letky opouštěly hangáry, vydávaly se splnit nejrůznější mise. Invaze byla v plném proudu.
            Cemet pobídl hnusopracku a vyrazil z jeskyně. Pádil po čtyřech drobounkých pacičkách, jak nejrychleji to šlo. Vydali se směrem, kde slábnoucí šmouha světla nad obzorem značila západ slunce. Teprve teď měl kapitán, a vůbec všichni na palubě hnusopracky, příležitost prohlédnout si zemi po zdrcujícím útoku. Krajina byla dočista zpustošená. Proměnila se ve spáleniště, a jak cestou míjeli těla zahynulých dinosaurů nebo dokonce celých stád, také v jeden velký hromadný hřbitov. V dálce občas vzplály nové ohně, asi jak tam Terogové zaútočili na další garbiózy a pokračovali ve svém strašlivém díle zkázy.

           První půlku noci běželi podél vyschlého koryta řeky. To je zavedlo do Ústředního jezera. Dříve rozlehlé vodní plochy, obklopené druhohorními pralesy, s rozmočenými břehy, přecházejícími v hluboké a záludné bažiny. Teď to tu ovšem nepoznávali. Kapitán, aby si všechno dobře prohlédli a také aby si hnusopracka trošku odpočinula, zpomalil krok a zvolna cupital po vyschlém dně. Míjeli kostry ryb a paryb, plesiosaurů i jiných obrovských dinosaurů, škeblí a celé lesy vyschlých vodních rostlin.
            „Je to hrůza, jaké příšerné zbraně se dají sestrojit," poznamenal mimoděk desátník. „Takové válčení je proti přírodě i cti. Když je válka, má se bojovat a ne ničit!"
            „Heleďte, podívejte se na to," seržant ukázal na majestátní kostru megalodona. Byla snad dvacet metrů dlouhá a přes pět metrů vysoká. (Megalodon byl něco jako pravěký předchůdce žraloků).
           „Vždycky jsem říkal, že ve vodách jsou nejlepší dinosauři. Umíte si představit ovládat tohle monstrum," zasnil se. „Proč vlastně Garbíci nemají námořnictvo?" podivil se.
           Místo kapitána odpověděl Anhsirk: „Někteří generálové se o to pokoušeli. Ale neuspěli. Ve vodě se obtížně provádějí transfery. Hodně Garbíků přitom přišlo o život. Proto jsme s Indomenextou od kolonizace moří a oceánů ustoupili."
            „Aspoň kdybychom si ho mohli zblízka pořádně prohlédnout," řekl seržant.
            „Taky bych také rád, seržante, jenže nemáme čas, snad někdy jindy, v lepších časech," odpověděl mu kapitán smutně a raději pobídl hnusopracku k běhu a další tři hodiny jí nedopřál odpočinek. Musel uznat, že zatím si vedla víc než dobře. Až teprve nad ránem, když už se začalo rozednívat, se zastavili. Cemet povolil hnusopracce odpočinek a nechal ji pochytat si drobný hmyz. Až teprve když za mraky vyšlo slunce a vyschlé jezero ozářil matný den, kapitán našel prázdnou ulitu obřího měkkýše a ukryl se do ní. Hnusopracka okamžitě usnula. Ale odpočinout si museli všichni. Každý z Garbíků obsadil volnou buňku, hned vedle ovládacího centra a ulehli. Cemet nechal na hlídce jen jednoho vojína.
             Tak přečkali den a s příchodem tmy znovu pokračovali v cestě. Takhle a podobně se to opakovalo celé dva týdny. Až k šestnáctému dni jejich putování se krajina překvapivě změnila. Zjistili, že čím víc se vzdalovali od míst útoků Terogů, tím méně byla krajina poničená. Před nimi ze země vyskočila tráva a objevily se dokonce nízké kapradiny. Jen stromy byly všechny do jednoho polámané, rozštípané, nebo vytržené z kořenů a poházené všude okolo. Až sem dosáhla ničivá vlna exploze. Přesto je změna potěšila. Ve vysoké trávě byli totiž dokonale skrytí a mohli se odvážit putovat i přes den. Tím pádem teď cestovali mnohem rychleji. Navíc v trávě nebyla nouze o vydatný hmyz, takže se hnusopracka nemusela zdržovat zdlouhavým sháněním potravy.
          Novou krajinou putovali další dva týdny. Občas sice nad nimi přelétl létající stroj a snad je i zahlédl, ale Terogové nevěnovali savcům vůbec žádnou pozornost. To se stávalo poměrně často. Dokonce si na přítomnost neustálé hrozby natolik zvykli, že kapitán Cemet se ani nezdržoval ukrýváním a pospíchal nejvyšší rychlostí dál na západ. Jediným omezením se jim stala výdrž samotné hnusopracky.
          Poslední dny jejich cesty se už nic neobvyklého nepřihodilo, snad jen, že hnusopracka už na vzdálenost několika kilometrů ve vzduchu ucítila mořský vzduch a hned následující den dorazili ke břehu oceánu. Hnusopracka se vody bála. Běhala jako splašená podél vzdouvajícího se moře, nelíbilo se jí, když jí dorážející vlny osprchovaly kožíšek. Kapitán Cemet našel vhodný útes, spíš to byl placatý kámen nad mořem, který čněl dostatečně vysoko nad hladinou, kde se hnusopracka cítila jakž takž před vlnami v bezpečí.
            „Tak Západní oceán bychom měli. A kudy dál?" zeptal se Anhsirka kapitán, díval se přitom na vlny a nekonečný obzor před nimi.
            „Podle toho, co jsem slyšel, musíme pokračovat dál na západ. Ale nemělo by to být už moc daleko. Řekl bych, někde za tím obzorem," řekl Anhsirk a hned dodal: „A třeba taky úplně jinde. Je to jen naděje, nic víc."
          „Chápu," odpověděl kapitán Cemet. „Uděláme, co bude v našich silách." Zvedl se a protáhl si záda. „Tak jako tak si musíme sehnat nového nosiče. Hnusopracka zasluhuje náš obdiv i dík, ale my potřebujeme zvíře, které zvládne dobře plavat i chodit po souši, nějakého obojživelníka."
            „Kapitáne, můžu mít připomínku?" ozval se seržant.
        „Jistě," řekl kapitán a zpozorněl. Názor svého nejzkušenějšího vojáka bylo vždycky velmi užitečné si vyslechnout a nezřídka se podle něj i řídit.
            Seržant se zatvářil neobyčejně vážně. „Pane, myslím, že by nebylo dobé hnusopracku úplně opustit. Jestli uspějeme a královnu najdeme, budeme ji potřebovat také bezpečně dopravit zpátky ke garbióze. Na to je hnusopracka nepřekonatelná, to jsme už všichni zjistili," řekl a ostatní přikývli na souhlas. Savci si začali pomalu vydobývat první uznání Garbíků.
          „Pravda," zamyslel se kapitán. „Jenže to by znamenalo, že se budeme muset rozdělit. A my netušíme, co nás kde čeká. Je to risk, seržante," otočil se na seržanta.
        „Seržant má pravdu," vmísil se do hovoru Anhsirk. „K čemu nám bude celá vaše rota zkušených pilotů, když si odřízneme cestu k ústupu."
           Přesto kapitán Cemet ještě chviličku váhal. Nakonec vydal rozkaz: „Poručíku," oslovil svého zástupce, „vy s několika garbíky zůstanete zde v hnusopracce a já, Anhsirk a ostatní najdeme nového nosiče a vydáme dál."
            „Rozkaz, pane!" souhlasil poručík.
         Jenže říct, že si seženou nového nosiče, bylo mnohem jednodušší než to prakticky provézt. Celé hodiny a hodiny procházeli podél pobřeží a hledali nějakého vhodného tvora. Nalezli ale jen malého vyplašeného kraba a starou, líně se plazící želvu. Až teprve při vydatné přeháňce, která se zničehonic přihnala od moře, se na ně usmálo štěstí. Z pobřežních křovisek se vyplazil dospělý deinosuchus, hrozivý pravěký předchůdce dnešních aligátorů, a sunul se schovat před deštěm do vln oceánu. (Jistě, dinosauři nevymřeli úplně všichni, to dá rozum. Pořád ještě jich hodně přežilo. Ale ostatní zvířata je budou lovit a jejich počty budou menší a menší, začnou se ukrývat, až přežijí jen jedinci, jako například v jezeře Loch Ness. Pozn. prof. A. Zweisteina).
          „Připravte transfer!" zakřičel vzrušením kapitán. Při pohledu jednoho z posledních dinosaurů se mu rozechvělo srdce, snad pocítil i lítost.
          „A jaký transfer máte na mysli, pane?" zeptal se zmateně desátník. „Jak se k tomuhle obrovi chcete s hnusoprackou přiblížit? Slupne nás jako mravence," poznamenal poměrně trefně.
           Kapitán se k němu naklonil: „Připravte ten druhý nejodpornější," upřesnil a desátník se zašklebil odporem. „Fuj, že jsem si to nemyslel. Raději to ostatním řekněte až těsně před transferem..."
          Kapitán Cemet seřadil garbíky, kteří s nimi budou pokračovat v záchranné misi, u východu z řídícího centra. Jako poslední se dostavil i Anhsirk.
            „Sbohem, poručíku," oslovil svého zástupce, který zůstával v hlavě hnusopracky, „snad se ještě shledáme," rozloučil se kapitán a vydal se k transferu. (Na tomto místě jsme dlouze zvažovali, jestli vám budeme tenhle druh transferu vůbec popisovat a rozhodli jsme se že ne. Kdo bude mít zájem, sžírán neodolatelnou zvědavostí, nechť kontaktuje prostřednictvím mailu osobu nejpovolanější: albert.zweistein@garbici.cz a pan profesor vám jistě velmi rád zašle podrobné informace).
           „Kdepak, není nad staré dobré dinosaury," liboval si kapitán, když se po zdařilém transferu napojil na aligátora. „V něm se budu cítit zase jako za starých dobrých časů. Proti savcům není tak vytuněný, ale na druhou stranu mají tihle dinosauři také svoje kouzlo, velikost, sílu a respekt. A kdo ví, jestli to není úplně naposled, co ovládám nějakého garbisaura," povzdychl si kapitán.
         „Tenhle transfer vyloženě nesnáším!" bylo slyšet vzadu za řídící místností. Seržant se čistil od hlavy k chapadlům a neustále k sobě čuchal, až se ostatní vojáci začali hlasitě smát.
           „Počkejte, zmlkněte, něco slyším!" okřikl je najednou zcela vážně kapitán.
           Zpoza pobřežní duny přicházel zvláštní zvuk. Takový, jaký do třetihor, tak jak je známe, rozhodně nepatřil – vysoké a nepříjemné bzučení.
           Kapitán Cemet taktiku boje s obojživelným praještěrem velmi dobře ovládal. S obrovským aligátorem zalezl až po uši do moře. Hnusopracka mezitím zalezla do skuliny mezi velikými pobřežními balvany, aby se také schovala.
          Za okamžik se objevil zdroj toho podivného zvuku. Nízko nad zemí se vznášel lesklý stroj. Nebyl velký a dnes bychom asi řekli, že připomínal vznášející se popelnici. Byl to automat, průzkumník a robot zabiják. Jeho úkolem bylo vyhledat a označit cíl, nebo ho rovnou bez výjimky zlikvidovat. Takových robotů-lovců Terogové vypustili stovky. Slídili po celé Zemi a vymetaly nejzapadlejší nebo nejnebezpečnější kouty.
          Robot se pomalu vznášel a otáčel pohyblivou hlavou do všech stran. Jeho citlivé detektory ohmatávaly každičký kámen i strom a zaznamenaly jakýkoliv, byť sebenepatrnější, pohyb. Jako například teď. Jeho citlivé senzory patrně něco upoutalo, protože robot se zastavil a z jeho kovového těla se vysunulo dlouhé tykadlo, asi sonda, nebo kdo ví co, a začala ohmatávat kameny. Aby toho nebylo málo, z hlavy tohoto kovového predátora vyšlehl červený paprsek a sunul se nebezpečně blízko ke skulině mezi balvany, tedy přesně do míst, kde se ukryl poručík s hnusoprackou.
          „Zatracení Terogové, nedají si pokoj!" zaklel kapitán a v okamžiku se rozhodl. Za robotem-zabijákem se zpěnila voda a obrovský aligátor vystřelil z vln jako torpédo. Při délce deseti metrů, váze osmi tun a síle stisku větší než tyranosaurus nedal kovovému zabijákovi šanci. Stiskl ho obřími čelistmi a slisoval stejně lehce jako ztrouchnivělý strom, jen to křuplo. Pro jistotu ho ještě stáhl do vln, aby po něm nezůstal ani šroubek. Jinak to nešlo. Kapitán se obával, že by mohl hnusopracku objevit.

          Po této nepříjemné nehodě se kapitán Cemet nechtěl na tomto místě už déle zdržovat a vyplul raději hned směrem k západnímu obzoru. Tvorové, jako byl deinosuchus, tedy předchůdci dnešních aligátorů, sice uměli docela slušně plavat, ale otázkou bylo, jak se bude cítit i ve větších hloubkách. Kapitán se rozhodl ho vyzkoušet, potápění by se jim mohlo ještě hodit. Nařídil proto aligátorovi sestoupit do větší hloubky, kde sluneční světlo začalo už pomalu slábnout. Aligátorovi se ale tam dolů vůbec nechtělo. Kapitán cítil v ovládání, že se necítí dobře a vrátil se raději zpět k plavbě těsně pod hladinou. Ale i tak byli rádi, že je na otevřeném moři hned tak někdo nespatří.
         Moře tu bylo čisté, modrozelené a průzračné. Překvapilo je, jak bylo pod hladinou živo, kolik živočichů přežilo pod vodou. Hlavně ryb. Hejna tisíců ryb se vlnila jako obrovské podmořské přízraky. Terogové asi oceány ze svých útočných plánů zcela vyloučili. Stejně by to bylo jen plýtvání sil. Dobře věděli, že Garbíky moře nikdy nezajímalo. Možná to byla škoda, pomyslel si Cemet, který si řízení aligátora pod vodou užíval. Byl to obrovský a dosud pořádně neprozkoumaný svět. Míjeli ryby neskutečných tvarů a nejrůznějších velikostí. Od nejdrobnějších hlavonožců po veliké neznámé tvory. Naštěstí se jich při velikosti jejich aligátora nemuseli bát. I když kdo ví, jak by dopadlo setkání s kolosálním mosasaurem...
          Plavba západním mořem netrvala dlouho. Brzy vpluli do mělkých, teplých vod, objevili se koráli, pak skaliska čouhající z vody, stejně jako laguny a konečně i malinkaté, rozptýlené ostrůvky, sotva několik metrů široké a porostlé bujnou vegetací. Zanedlouho se na obzoru objevila vysoká hora. Stoupal z ní hustý kouř a pokrýval oblohu desítky kilometrů do dálky. Nebylo pochyb, že se jedná o mladou sopku, která nedávno vyrostla ze dna oceánu.
         Kapitán Cemet zvolnil tempo, aby si tu nádhernou scenérii prohlédli. V řídící místnosti se shromáždila celá posádka, přišel i Anhsirk.
        „To vypadá, jako místo, které jste popisoval, Mistře," poznamenal Cemet a neskrýval svoji radost. Ostatní jen mlčky přikývli, nemohli spustit zrak z té fascinující podívané.
          Čím víc se blížili ke břehu, zjišťovali, že ostrovy nebyly svržením děsivých zbraní Terogů vůbec dotčeny. Poprvé po dlouhé době spatřili stromy a pod nimi keře a hustou trávu. Anhsirk měl radost. Jestli ostrovy unikly pozornosti nepřátel, znamenalo to, že tady někde musí být i Jermenxesta.
         Aligátor se, přece jen zmožen únavou, pomalu vyplazil na kamenitý břeh. Několik metrů od pobřeží začínala stěna stromů a neprostupných keřů. Cemet pustil ovládání. „Musíme nechat našeho nosiče, ať si něco uloví a nabere sílu,"
           V aligátorovi se bez vlády Garbíků opět ozvaly jeho instinkty. Prošmejdil bažiny, kde překvapil neznámé tvory, kteří nic takového jako byl on ještě nikdy neviděli a příležitost k seznámení už nedostali – skončili jako chutná a vydatná večeře. Potom zalezl do stínu rozložitého keře s velikánskými listy a položil hlavu do mělkého bláta. Už bylo na čase, dlouhá plavba ho téměř vyčerpala.
         „I my si dáme do rána odpočinek a zítra se vydáme prozkoumat ostrov." Cemet nechal pro jistotu přece jen jednoho ze svých Garbíků na hlídce a odebral se do své kabiny.

           Druhý den, časně zrána, se vydali prozkoumat ostrov. Byla to dlouhá a úmorná práce. Prohledali lesy, táhnoucí se až k příkrým svahům sopky, travnaté pláně i pobřežní skaliska. Po Jermenxestě však ani stopy. Navečer se zastavili na vrcholku malého travnatého kopečku, ze kterého byl dobrý rozhled po okolí i na moře, a pozorovali vysoké a mohutné mraky, nacucané vodu, valící se od moře, mezi kterými se občas zablesklo.
           „A co když Jermenxesta žije na nějakém menším ostrůvku? Je jich tu jak naseto," ozval se seržant.
           „Nebo jsme taky úplně jinde. Kdo ví, kolik takových sopek tu může být..." doplnil ho desátník.
           Tropická bouře se rychle blížila. Na noc se usadili u malé říčky, kde si mohl jejich aligátor odpočinout. Najednou, jako na nějaký povel, se zvedl silný vítr, který ohnul stromy a všude kolem začalo létat listí a kusy větví. Potom se nad nimi zaklikatil blesk následovaný ohlušujícím hromem. Aligátorovi to nijak zvlášť nevadilo. Kapitán se s ním, spíš jen pro svůj vlastní pocit, ponořil do vody a odešel si vedle do buňky odpočinout.
         „Kapitáne?" zaťukal na stěnu jeho buňky vojín, jen několik minut poté, co Cemet ulehl. „Desátník vás prosí do řídící místnosti," řekl omluvně.
           „Co se děje?" zeptal se unaveně kapitán, který už skoro spal.
           „Tam venku je něco divnýho," řekl šeptem, ale naléhavě, vojín.
            Cemet rychle vstal, vešel do řídící místnosti a připojil se na řídící centrum aligátora.
            „Tamhle, vidíte?" zeptal se desátník, který měl hlídku a natočil hlavu praještěra, aby oba dobře viděli.
        Vážně. Něco tam bylo. Kapitán Cemet při dalším blesku zpozoroval, jen kousek od nich, dvě světýlka. Upřeně je sledovala.
           „A takhle nehnutě nás to pozoruje už asi deset minut. Občas se pohne nebo zmizí, ale za okamžik se to zase objeví na jiném místě," vysvětlil desátník.
            Kapitán Cemet chvilku pozoroval zajímavý úkaz a potom vykřikl: „Bojový poplach! Přebírám řízení," zavelel.
          V okamžiku byli na místě všichni jeho vojáci i Anhsirk. „Tak se na toho zvědavce podíváme," řekl Cemet a udělal s aligátorem několik kroků dopředu. Z oblohy se spustily provazy deště a oči neznámého pozorovatele zmizely. Kde je může být, říkal si spíš sám pro sebe kapitán. Na temné obloze znovu několikrát zablikal blesk a až při tom posledním záblesku kapitán Cemet na poslední chvíli spatřil, jak jim na hřbet skáče dospělý raptor a zahryznul se jim do krku. Řízení zaškubalo. Cemet poznal, že aligátor ucítil prudkou bolest. Snad i krvácel.
          „Desátníku, máme poškozenou kůži a možná i tkáň. Pošlete tam někoho!" vydal naléhavý rozkaz. Abyste rozuměli, Garbíci totiž umí nejen tvory ovládat v jejich hlavách, ale také se umí dostat do jakékoliv části těla a opravit ho: zastavit krvácení, urychlit růst kostí a tkání, vyčistit záněty a zlikvidovat nepřátelské viry a bakterie.
            „Poslal jsem tam naše nejlepší léčitele. Jsou na cestě, kapitáne," reagoval seržant. „Bolest se brzy zmírní."
            „Výborně," řekl kapitán a zavřel oči, aby se mohl dokonale soustředit. Bylo na čase pustit se do boje. A výcvik a léta v bojových akcích udělali své. Cemet využil toho, že jsou ve vodě a převalil se na záda. Raptor se jich okamžitě pustil a vyskočil zpátky na břeh. Nechtěl být vtažen do vody, kde by ho těžký aligátor svojí vahou utopil. A přesně tak to měl Cemet v plánu. Okamžitě zahájil bleskurychlý výpad čelistmi. To bylo jeho oblíbené a většinou i smrtící kombo. Ale čelisti sklapli naprázdno. Raptor mu z nastražené pasti vyklouzl, jako by snad útok očekával a přeskočil na druhý břeh říčky.
            „To bylo chytré, ale moc ti to nepomůže!" komentoval jeho výkon kapitán Cemet. „Desátníku, zahajte útok v zadním sektoru," přikázal stručně.
          „S radostí, kapitáne," odpověděl mu desátník, který dobře věděl, co po něm jeho velitel žádá a vymrštil pět metrů dlouhý a tunu vážící ocas. Rána byla tak silná, že přerazila vejpůl palmu. Ale stejně jako před chvilkou, raptor opět zmizel.
           „U všech Devlíků, co má tohle znamenat?" rozčilil se desátník, který už se viděl jako vítěz. Zavládlo naprosté ticho. Kolem nich hučel déšť. Oba se teď snažili ve tmě postřehnout, kde se nepřítel nachází, a hlavně odkud na ně zaútočí. Znovu zablikal blesk a kapitán i desátník vykřikli leknutím. Raptor stál přímo před nimi, ale nebojoval. Přibližoval se pomalu k nim, jako by si je chtěl prohlédnout a očmuchat.
        „Kapitáne, teď ho dostaneme. Udělal velkou chybu. Když použijeme všechnu energii a vyskočíme, uděláme z něj sekanou," liboval si desátník.
            „Zadržte!" vykřikl najednou Anhsirk, který souboj pozorně sledoval. „Tohle nebude divoký raptor!"
            „Kapitáne?" zeptal se desátník netrpělivě, ke smrtícímu útoku potřeboval potvrzení velitele.
            Ale Cemet mlčel a horečně přemýšlel.
         „Tak kapitáne, můžu už zaútočit? Takovou šanci už mít nebudeme! Mám připravenou energii ke skoku," naléhal desátník.
            „Zastavte útok!" rozhodl se konečně Cemet.
            „Ale kapitáne, já nechápu..." desátník byl už nadobro zmatený.
            Místo kapitána promluvil Anhsirk, dokonce se smál: „Myslím, že jsme ji našli. Připravte transfer!"

         „Stačíte nám, mistře, nemáme zpomalit?" oslovil Cemet Anasarka, který běžel, co mohl, ale cvičeným vojákům nestačil. Provedli transfer a běželi nervovými kanály do mozku ruptura.
            „Ne, ne, jen běžte, já dorazím později," odpověděl udýchaný Anhsirk a ukázal až jen jdou a nezdržují se.
            Kapitán dal tedy svým garbíkům pokyn, aby přidali do kroku. Zastavili se až před vstupem do řídící místnosti. Kapitán Cemet se pohledem otázal desátníka, jestli je připraven. Ten mu mlčky přikývl.
          „Teď!" zavelel kapitán a garbí vojáci protrhli tenkou buněčnou stěnu a vtrhli do řídícího centra raptora. Tam seděla mladá královna, dívala se směrem ke vstupní buňce, už je očekávala.
         Cemet se zarazil. Ještě nikdy takovou královnu neviděl. Tahle byla tak obyčejná. Chtělo by se říct ušmudlaná, zanedbaná, snad i divoká. Ale přesto to byla královna, a to u každého garbíka vyvolávalo posvátnou úctu. Kapitán i jeho vojáci se hluboce uklonili. „Vaše Výsosti, kapitán Cemet, čtvrtá divize pancéřových garbisaurů. Odpusťte, že jsme s vámi bojovali, ale mysleli jsme, že jste divoké zvíře," vysvětlil omluvně kapitán.
           „Zato mně hned došlo, že tohle není obyčejný aligátor, ten by nepřežil ani minutu, ale že je to garbisaurus. Co tady vůbec pohledáváte?" zeptala se s trpkostí v hlase, bylo jasné, že ji neočekávaná návštěva moc velkou radost nedělala.
             Cemet se chystal odpovědět, ale do místnosti dorazil Anhsirk. Královna překvapením vstala. Samozřejmě, že poznala velkého mudrce. „Anhsirk..." zašeptala spíš pro sebe.
             Anhsirk se uklonil. „Ano Vaše Výsosti, Jermenxesto, jsem to já."
           Mladá královna vzdychla. „Už chápu. Posílá vás Matka, že ano? Ostatně, tak trochu jsem něco podobného čekala. Ale že za mnou pošle svého nejdůvěrnějšího rádce, to jsem nečekala. No tak už spusťte, ať to máme za sebou. Imperátorka si stěžuje, je to tak? Že nechci mít roj a všechno to bla, bla, bla..." řekla Jermenxesta otráveně. „Už jsem Matce snad stokrát vzkázala, že já nikdy roj mít nebudu. Nesnáším to trapné dvoření nápadníků, kladení vajíček a starání se o někoho jiného. Brrr!" otřásla se.
            „Výsosti, vaše matka a naše imperátorka zemřela," řekl Anhsirk prostě bez všeho patosu.
          Chvilku trvalo, než si Jermenxesta jeho slova plně uvědomila. „Co to říkáte? To není možné. Matka je vládcem celé planety. Má obrovskou moc, o jaké se nikomu ani nesnilo. Jak by se to mohlo stát?" vydechla Jermenxesta, její oči náhle zesklovatěly.
        „Terogové, Vaše Výsosti, jsou zpátky," řekl Anhsirk krátce a Jermenxesta hrůzou zbledla. Anhsirk jí pak podrobně vypověděl o zákeřném útoku a snaze vyhubit všechny Garbíky a také, že se jim to už skoro povedlo. „Taková je skutečnost, jsme jedni z posledních Garbíků, kteří na téhle planetě přežili, Vaše Výsosti."
           Jermenxestu zasáhla ukrutná bolest a žal. Otočila se zády, aby jí neviděli do tváře. Anhsirk zatím pokračoval: „A to je vlastně pravý důvod, proč jsme přišli. Potřebuje vás. Všichni Garbíci vás potřebují. Jste možná jediná žijící královna, naše naděje na přežití."
           Nato Anhsirk, Cemet i všichni vojáci beze slova poklekli a poklonili se až k zemi. „Jste naše nová imperátorka!" řekl za všechny Anhsirk.
          Jermenxesta se otočila zpátky. Byla bledá k smrti. „To je nesmysl! To po mně přece nemůžete chtít. Já to nezvládnu. Nemám na to. Nejsem jako Indomenexta. Nejsem skoro ani královna. Necítím se tak. Víte, myslím, že mě sem Matka poslala, abych nedělala Roji ostudu. Taková je pravda. Jsem černá skvrna rodiny."
          Anhsirk zakroutil hlavou: „To všechno je minulost, která zůstává za námi. Teď jste naše královna, naše slunce a smysl života."
         Jermenxesta se dívala s hrůzou na Anhsirka. „Ale k čemu to bude? Říkali jste, že Terogové mají zbraně, proti kterým nemáme nejmenší šanci, tak jaký to má vůbec smysl?" zeptala se.
          „Máme garbiózu, která přežila. Je dobře ukrytá hluboko v podzemí. Terogové ji nikdy nenajdou. Odvedeme vás tam a vy se ujmete vlády," vyložil bez všech emocí Anhsirk.
         Jermenxesta ale neodpověděla. Všimla si, jak se nad obzorem rozevřela mračna a skrz ně proletěla kosmická loď Terogů. Mířila přímo k nim. Ten robot-lovec určitě ještě stačil vyslat signál.
          „Vaše Výsosti, jsou tady naši nepřátelé, vypátrali nás. Musíme přestoupit zpátky do našeho nosiče a co nejrychleji odsud zmizet," ozval se kapitán.
            Jermenxesta se však ani nepohnula.
           „Veličenstvo, už vážně musíme!" naléhal i Anhsirk.
           Mladá královna se ani nepohnula. S hrůzou sledovala přibližují se koráb Terogů.
         „Odpusťte, Vaše Výsosti, ale nepřátelské lodě si můžeme prohlížet i jinde. Na tohle vážně nemáme čas!" Kapitán Cemet ji hrubě popadl za chapadlo a vyvlekl ji chodbou ven z řídící místnosti. Za jiných okolností by se takové chování ke královně trestalo smrtí. Ale Jermenxesta byla jako omráčená.
         Během několika minut přestoupili zpátky do aligátora. Cemet převzal řízení, jenže neudělal s ním ani pár kroků, když nad nimi proletělo několik menších létajících disků. Kapitán bleskurychle skočil do říčky a co nejrychleji plul po proudu do ústí a pak do moře.
          Bylo to doslova na poslední chvíli. Ani ne za půl hodiny po příletu mateřské kosmické lodi za nimi vzplála prudká záře. Tohle už Cemet dobře znal. Okamžitě se potopil do největší hloubky, do jaké si mohl s aligátorem dovolit. Pak se ozvala strašlivá a dutá exploze. Jako by někdo nechal celý oceán vyhodit několik metrů do vzduchu a pak hned zase pustil dolů, asi jako když přehazujete na pánvi palačinku. Obrovské vlny se tříštily o sebe, pak se nad nimi začala vařit voda. Naštěstí v hloubce, kam zamířil kapitán Cemet, byli v bezpečí.
        Odvážili se vynořit, až když se nad nimi rozprostřelo ticho a naprostý klid. To už se rozplynul i prachový oblak po výbuchu. Hladina však byla prázdná. Ostrov i s celou sopkou zmizeli pod vodou. Cemet předal řízení seržantovi a stoupl si unaveně vedle Anhsirka. Oba se zadívali na svoji novou imperátorku. Mladá královna hleděla do dálky, kde ještě před chvilkou byl její ostrov a místo něj teď na obloze visela kosmická loď Terogů.
           „Zvládne to, Mistře?" šeptl kapitán Cemet Anhsirkovi.
         Anhsirk nespouštěl z Jermenxesty zrak, přitom mu stejně tiše odpověděl: „Pochopte už konečně, kapitáne, že staré časy jsou v nenávratnu. Původní Garbíci vyhynuli spolu s dinosaury. A my, abychom přežili, se musíme změnit. A to může  dokázat jedině ona. Ano, já jí věřím, jestli se na to ptáte. Jen jí musíme pomoct, my všichni," Anhsirk se konečně podíval tázavě na Cemeta.
          Kapitán však neodpověděl, jen přikývl a nahlas zavelel: „Desátníku, naberte východ kurz, jedeme domů. Čeká nás hodně práce!"

 

Líbil se vám příběh? Prosíme, podpořte nás. Díky!

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info