200 mil. let před n. l. - Devlíci

© R. Raderak

         Po osudném přistání a usídlení na planetě Zemi uplynulo už mnoho tisíc let. Nikdo už se asi nikdy nedoví, co se stalo se zajatou květinou a rojem, zanechaným na palubě Terogského kosmického plavidla. Ale co víme jistě je, že přeživší Garbíci, ztroskotaní nenadále na Zemi, si nakonec dokázali v těžkých podmínkách poradit. Na nových květinách, kterým začali říkat garbiózy velké, se dokonale zabydleli. Bylo snad řízením samotného Osudu, že garbiózy se ukázaly jako mimořádně vhodné nosiče. Měly masivní stonek, který nezlomil ani silný uragán, bytelné a hluboké kořeny, držící květinu i v těch největších záplavách, a obrovské květy, do kterých šlo hloubit šachty, chodby a celá patra podzemích místností. A především veliké okvětní listy, schopné se v případě nouze stáhnout a ochránit celou kolonii před deštěm, kroupami i drobnými živočichy.
         Indomenexta se ze všech sil snažila splnit to, co Garbíkům, v onu osudnou hodinu při přistání, slíbila: nikdy nedopustí, aby se její rod přiblížil vyhlazení. Snesla tisíce nových vajíček a Garbíků začalo přibývat. Kasty stavitelů brzy zesílily natolik, že se byly schopné dát se do úmorné a nekonečné práce. Na květu garbiózy vybudovali nové líhně, sklady, kasárny, silnice, hradby, mohutné věže a vznešené paláce i obyčejná obydlí. Do nich se nastěhovali první obyvatelé: farmáři, dělníci i vojáci. Garbíků bylo brzy bylo tolik, že si Indomenexta mohla dovolit vychovat první mladé královny a poslat je spolu s dalšími Garbíky osídlit jiné květiny a založit nová království.
         Indomenexty slib se zdál být naplněn. Pod mladým a silným Sluncem se Garbíkům dařilo tak dobře, že Zemi zakrátko osídlilo tisíce nových rojů a Garbíci se stali nejúspěšnějším druhem na celé planetě. Kdo mohl v těch neklidných a vzrušujících dobách tušit, že přes veškerou snahu a práci je čekala první těžká zkouška a život Garbíků se měl od základu změnit.
       Opět jen díky prof. Zweisteinovi a jeho výzkumu máme hodnověrné informace, jak se další kapitola pohnutých dějin Garbíků odehrála.

       Jednoho klidného a slunečného dne se otevřely dveře královské komnaty a dovnitř vběhl k smrti vystrašený Garbík, přitom křiče jako pominutý: „Požírají nás! Žerou naše květiny. Oni se námi krmí!"
         „Kdo?" zeptal se jeden z přítomných generálů, který se tak lekl, že už sahal po zbrani.
         „Obludy! Příšery!" vykřikl Garbík vystrašeně a padl před královnou na kolena.
        Pro Indomenextu ani její nejbližší rádce to ovšem žádné překvapení nebylo. Už nějaký čas k ní doléhaly podobné zprávy. Věděla, že z moře na souš vylézají noví obyvatelé Země. Jsou obrovští, plazí se, nebo chodí po čtyřech slizkých nohách. Jsou silní a odolní a mají neuvěřitelnou chuť k jídlu. Požírají všechno, na co přijdou. Díky tomu rostou a sílí a každým dnem jich je víc a víc. Někteří prý mají neuvěřitelné, přímo gigantické, rozměry. Těla jako obrovské hory a krky jako kmeny těch nejvyšších stromů. Indomenextě bylo od začátku jasné, že pokud je nezastaví, brzy osídlí celou planetu a z garbióz zbydou jen ohlodané pahýly. Ale jak si s nimi má poradit, to neměla nejmenší zdání. Proto na hlášení k smrti vystrašeného Garbíka vůbec nereagovala. Jen přikývla a odešla zkroušeně do svých komnat.

       Minuly týdny a měsíce. Zprávy o obludách, plundrujících celé plantáže garbióz, přicházely čím dál častěji. Jenže Indomenexta neměla nejmenší zdání, jak se jim postavit. Generálové z kasty vojáků jen krčili rameny a rozhazovali bezradně chapadly. Takový protivník byl nad možnosti miniaturních Garbíků. Jejich vojáci dokázali odehnat možná tak housenku plazící se po stonku garbiózy. Ale co s obrovskými obludami?
         Minuly další a další týdny. Katastrofické zprávy teď přicházely skoro každý den. Jejich obsah byl pokaždý stejný: tam padla plantáž, jinde lehla louka, o kousek dál zmizela celá pláň garbióz. Až jednoho dne přišla naprosto šokující zpráva: obludy se vynořili jen kousek odsud, na druhé straně jezera. Nebude jim dlouho trvat a připlazí se sem, do královského údolí, ještě větší a hladovější než předtím. Zdálo se, že čas Garbíků na planetě Zemi se má brzo naplnit.
          V těch dnech Indomenexta nevycházela ze svých komnat. Byla zoufalá. Přes všechnu snahu a úsilí nedokáže slib, který dala svému rodu, splnit. Garbíci opět stáli před naprostým vyhlazením. Dala by všechno, úplně všechno na světě, za jakoukoliv pomoc. A právě tehdy, v hodině nejtemnější, dozrála myšlenka, kterou se poslední dobou zaobírala čím dál častěji. A čím víc o ní přemýšlela, tím víc jí začala být přímo posedlá. Vzpomněla si na Anhsirka. Ač s ním častokrát nesouhlasila, byl to přece jen velký garbí mudrc a Indomenexta si ho nesmírně vážila. Říkalo se o něm o něm, že pochází z královského vajíčka, ale sám si zvolil život obyčejného Garbíka. S ním jediným se mohla poradit. A to hned!
        Indomenexta už nemohla otálet ani minutu. Ještě té noci opustila palác. Ale nevydala se na cestu s doprovodem a strážemi jako obvykle. To, co si této noci řeknou, bude navždy zahaleno tajemstvím. Indomenexta opustila palác jedním z vedlejších vchodů a kráčela sama opuštěnými ulicemi. Nad květem vládla černočerná obloha, posetá hvězdami, jak jen mohly zářit v průzračně čisté druhohorní obloze. Naštěstí noc byla tichá a klidná, takže vojáci, nepřetržitě hlídkující nad nerušeným spánkem Garbíků, byli zalezlí ve svých strážnicích. Královna minula hustě obydlené čtvrtě a ocitla se za hlavním úlem, my lidé bychom řekli na venkově. Tam, nedaleko od hlavní brány města, měl Anhsirk svoje skromné obydlí. Nebylo těžké ho najít. Byla to malinkatá plástev hned u cesty. Mudrc seděl venku před dveřmi a díval se na čarokrásnou oblohu. Indomenexta zpomalila krok a došla pomalu až k němu.
        „Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu, Vaše Veličenstvo?" Anhsirk rychle vstal a uklonil se, jen ji spatřil. „I když, vlastně jsem tak trochu očekával, že přijdete," dodal. „Mezi Garbíky kolují podivné zprávy. Šeptá se všelicos," řekl. „A vždycky je lepší si o svých starostech s někým popovídat, než to v sobě dusit."
         „Je to tak, Anhsirku. Nastaly zlé časy. Objevil se nepřítel, který je nad naše síly," řekla Indomenexta a svěřila se mu se vším, co ji trápilo.
          „Obludy?" zopakoval tiše mudrc. „To je vážnější, než si většina Garbíků dokáže vůbec představit. Skoro katastrofa!"
        „Právě, a proto jsem tady. Chci, abys mi odpověděl na jednu jedinou otázku: proč nemůžeme použít Přímé Napojení, prastarou schopnost Garbíků? Mohli bychom se dostat do mozků těch zvířat a ovládnout je," zeptala se šeptem královna.
          Anhsirk nedokázal skrýt překvapení. Královny otázka ho zaskočila. Pak ale zavřel oči, aby si utřídil myšlenky. Teprve po nějaké chvíli promluvil: „Ano, to by mohlo být řešením," začal pomalu. „Jenže se obávám, že Přímé Napojení nelze v tomto případě použít. Je to naprosto vyloučené," rozhodně zamítl mudrc.
         „Ale proč? zvolala Indomenexta nahlas do tiché noci.
       „Ty tvory bychom sice ovládli, to je pravda, ale zastavit je můžeme jen tak, že je začneme zabíjet. A to je naprosto nepřípustné!" také zvedl hlas. „Copak to nevíte? Zakazuje to Kodex. Zákon všech Zákonů. Smlouva s Bohy. Pošpinili bychom se před Nimi."
        „A k čemu budou Bohové, když tu nezbude nikdo, kdo by je uctíval, protože všichni skončí v žaludcích těch požíračů našich květin?" oponovala Indomenexta. „Ne, nemůžu nechat svoje Garbíky zemřít!" řekla rozhodně.
           Anhsirk na to neřekl nic. Oba zmlkli. Sledovali hvězdy.
        „Skutečně nádherná planeta, tahle Země, nemyslíš?" řekla Indomexta něžně. „A já doufala, že se stane navždy naším domovem."
        Anhsirk na ni hleděl s neskrývaným obdivem. Byla tak mladá, a přesto jedna nejschopnějších královen, jakou kdy potkal. Pro svůj rod by položila vlastní život.
          „Leda..." najednou promluvil do ticha Anhsirk.
          „Ano?" vydechla Indomenexta.
          „Leda, že by Přímé Napojení použil někdo jiný," řekl konečně a bylo znát, že se mu do toho příliš nechtělo. 
          „Nechápu..." tahle jeho odpověď ji naprosto překvapila.
         „Slýchával jsem o tom od ostatních mudrců ještě ve Starém světě. Ale je to prý velmi riskantní a nebezpečné řešení. Civilizace, které ho zvolily, prý skončily v plamenech zkázy a utrpení," odpověděl Anhsirk a podíval se tázavě na Indomenextu.
          „Mluv! Přikazuji ti to!" řekla rozhodně.
           Anhsirk se nadechl. „Musí se nechat vylíhnout úplně nová kasta. Říká se jim Devlíci," řekl tajemně.
          „Devlíci? O nich jsem nikdy neslyšela," podivila se královna.
       „Jsou to vlastně Garbíci, ale ne jako my. Tihle jsou sobečtí, násilní a bezohlední. Jich se Kodex netýká, takže Devlíci můžou Přímé Napojení v klidu použít. Nepřátelé se před nimi budou třást strachy!" vyložil stručně Anhsirk.
          „A jak se dá ta jejich kasta založit?" zeptala se královna bez přemýšlení.
        „To není až tak těžké, má to ovšem svoje úskalí, které je třeba podstoupit. To první je, že musíte obětovat vajíčko mladé královny a já rituálem pozměním její vnitřní uspořádání. Vezmu z ní všechno dobré a ponechám jen to špatné, které ji pak naplno ovládne mysl. Narodí se jako královna Devlíků."
          Indomenexta přikývla, ať pokračuje.
        „Druhá potíž je v tom, že musí dostat svoji garbiózu, na které si založí vlastní království a tam bude snášet Devlíky," pokračoval Anhsirk.
          Královna se vzdychla. „A dál?"
         „Devlíků se nelze jen tak zbavit, budou tu s námi žít jednou pro vždy. A to je asi ta největší oběť. Jak už jsem řekl, byly civilizace, které vypuštění Devlíků do světa nadobro zničilo," řekl, a ještě dodal na úplný závěr: „Za to všechno získáte mocnou sílu, která vám pomůže postavit se téměř jakémukoliv nepříteli."
         Indomenexta mlčela. Ale ne bezradností. S každým slovem zvažovala všechna pro a proti. „A jak je zajištěno, že se nakonec neobrátí proti nám?" zeptala se náhle.
          Anhsirk se zatvářil rozpačitě. „To je právě to – není. Jediná pojistka jste vy sama. Budete pořád jejich Matka a budete požívat nekonečnou úctu. Devlíci jsou přece jen v jádru Garbíci jako my a já si nepamatuji, že se kdy v dějinách našla královna, která se odvážila neuposlechnout příkazu Matky." Nato Anhsirk zmlknul a neřekl už nic. Teď věděla královna naprosto všechno.
       „Dala jsem slib a ten nehodlám změnit," řekla konečně. „Zítra tě očekávám ve svém paláci. Myslím, že je máme důležitou práci. Musíme připravit vše potřebné, než se narodí nová královna. Náš nepřítel je nyní i čas." Indomenexta se pak zvedla a zmizela stejně rychle, jako se objevila.

           Uplynuly další měsíce a plazi, pokračující ve svém vítězném tažení po souši, se přiblížili na dohled královské garbiózy.
           „Vidíte je, jak se ty obludy pasou na našich květinách?" zeptala se Indomenexta s odporem, když je spolu s Anhsirkem pozorovali z terasy královského paláce. „Naštěstí jsme dokázali pobřežní plantáže varovat a evakuovat," řekla. „Ale nebude dlouho trvat a už nebude kam ustoupit. Nakonec spasou i nás."
           „Ještě pořád máme šanci, Vaše Výsosti, všechno už je připravené," uklidnil ji Anhsirk a oba se vrátili do královniných komnat. Před nimi leželo královské vajíčko. Anhsirk k němu přistoupil, přejel chapadlem po skořápce a přiložil k němu ucho. Chvilku poslouchal. „Myslím, že je nejvyšší čas. S vaším souhlasem začnu," řekl. „Ale naposledy vás varuji, s Devlíky se na světě objeví nová mocnost a bude třeba s ní navždy počítat."
            „Ano, jsem si toho vědoma. Tak už začni!" pobídla ho netrpělivě Indomenexta.
           Anhsirk přikývl a zapíchl svoje chapadlo hluboko do vajíčka. Zárodek uvnitř se zachvěl bolestí. Mudrc zavřel oči a začal odříkávat: „Tobě i tvým potomkům, na věky věků, odebírám schopnost milovat druhé. Budete mít rádi jen a jen sami sebe! Ať Devlíci povstanou!" vykřikl.
            V tu chvíli vajíčko puklo, objevily se drápky a hlava. Vylíhla se první královna Devlíků na planetě Zemi.
         „Dávám ti jméno Luciferezzta, ať nám přineseš světlo lepší budoucnosti," řekl Anhsirk. Nato mladou královskou larvičku odnesly chůvy do líhní. Osud světa zamířil novým směrem.

        Byl úsvit nového dne, skoro ještě noc. Všichni Garbíci byli už ale dávno vzhůru. Shromáždili se uprostřed města, namačkáni jeden vedle druhého, a pozorovali, jak se jen několik metrů od jejich královské garbiózy klidně pásla stáda obrovských býložravých praještěrů. Panovalo hrobové ticho. Všichni věděli, že brzy nastane konec jejich světa.
          Náhle se z nízkého porostu pravěkých přesliček a cykasů ozval zvuk, jaký tahle planeta ještě neslyšela. Byl to děsivý řev, jako burácení hromu, který otřásal zemí. Praještěři přestali žvýkat a zvědavě natáhly svoje dlouhé krky k místu, odkud se ozval ten neznámý zvuk. Mezi stromy se objevil Tyranosaurus, znovu strašlivě zařval a pomalu kráčel proti hloupým a bezbranným dinosaurům.
          Pak se všichni Garbíci otřásli hrůzou – Luciferezzta a její Devlíci se nemilosrdně zhostili svého strašlivého úkolu. Garbíci i jejich květiny byly zachráněny. Ovšem za jakou cenu. Na Zemi totiž poprvé tekla krev...

Líbil se vám příběh? Prosíme, podpořte nás. Díky!

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info