Vzpoura na doučovacích kurzech

© R. Raderak 

          „Tati?" zeptala se Gina opatrně. Seděla na gauči, v ruce držela učebnici a kolem ní byly rozházené další a další knihy a sešity.
          „Hm... ," zabručel Hubert, aniž by zvedl oči od novin.
        „Už jsem se ti zmínila, že moje známky letos celkem hoří? Nějak jsem tomu poslední dobou moc nedala." Výraz poslední dobou, byl zvolen hodně diplomaticky. Přesněji řečeno na učení kašlala asi sedm let a pět měsíců. Vlastně do včerejší středy ji škola zajímala asi jako nýtování. A aby si pomohla Garbíky, to nechtěla, měla pocit, že by to nebylo fér.
          „Jak moc to hoří?" zeptal se znovu Hubert, opět aniž by zvedl oči.
          „No," Gina popotáhla obočí, „vzpomínáš, jak vloni chytil Lhotecký les a musely přijet další dvě brigády hasičů?"
          Hubert sklapl noviny. Co si pamatuje, z celého lesa zůstala jen hrstka popele. Pak si všiml Giny zavalené v učebnicích. „Ukaž to sem!" Hubert natáhl ruku.
           Gina mu podala rovnou celý stoh sešitů, ať si vybere.
          Hubert si je prohlédl jeden po druhém a vzdychl. „To víš, taky už jsem z toho vyšel," poškrábal se na zátylku. „Ale víš ty co, právě jsem dostal výborný nápad."
           Na Ginu padla náhlá hrůza. „Tati ne, ne prosím! Jen to ne! Víš, jak to dopadlo minule..."
        Jenže Hubert to myslel naprosto vážně a jeho ďábelský úsměv znamenal jediné: paní Hulovou. Vám, kteří jste ještě nečetli původní knihu Garbíci, musíme vysvětlit, že madam Hulová poskytuje vyhlášené soukromé doučovací hodiny pro žáky i studenty z celého města. O jejích metodách se vypravují celé neuvěřitelní příběhy a historky. Také se říká, že naučí úplně každého. Proto Hubert, přes Giny protesty, vytočil číslo na telefonu. V okamžiku se na druhé straně ozvalo charakteristické zachrochtání. „Paní Hulová, dobrý den, já...ano...ano, chápu, ale... " Hubert položil telefon. „Víš, že paní Hulová už nechodí po bytech, má toho prý moc," zatvářil se udiveně.
          Gině vysvitla náhlá naděje.
           „...ale ráda tě přijme ve své soukromé doučovací škole!" dokončil Hubert.
          „V čem?" vyhrkla Gina. Propánakrále, ona má už i školu? To byla nejděsivější představa od té doby, co měla v první třídě sedět v lavici s blinkajícím Tondou.
          „Už je to tak. Má zkrátka úspěch. Máš přijít zítra ve tři odpoledne. A nechci už nic slyšet." Hubert si vzal noviny a znovu se začetl.

          Gina s Robem se loudali po prázdné asfaltové silnici, plné děr, štěrku a kamenů, lemované hustými keři a nízkými stromky. V téhle části města ještě nikdy nebyli. Co by tu také dělali. Stály tu jen sklady, pronajaté pochybnými firmami, nebo opuštěné domy a polorozpadlé továrny. Rob se k Gině přidal. Ne snad, že by se toužil doučovat, to ani nápad, spíš se nudil a doprovodí aspoň svoji nejlepší kamarádku. (I Robovy známky byly v plamenech, ale Rob si z toho vůbec nic nedělal. Jemu stačily příjemné, doutnající čtyřky). Byl tu však ještě jeden důvod, proč Ginu doprovázel. Rob měl totiž vážné obavy. I on slyšel o Hulové vyprávět celé legendy. Například jak prý jednoho sedmáka doučovala matematiku svou vyhlášenou metodou Šimrajících nožiček. Ta spočívala v tom, že nešťastníkovi strčila za košili pavouka a nevyndala ho, dokud plně nepochopil probíranou látku. Hulová měla dokonalé výsledky. Jeden páťák takhle pochopil kvantovou mechaniku v několika sekundách.
          Gina s Robem, oba v zamyšlení, došli před cihlový, oprýskaný dům. Že jsou na místě poznali jednoduše. Na plechových dveřích byl červenou barvou namalovaný nápis:

Doučovací kroušky - nepovolaným fstup zakázán!

          Zastavili se před tímto jazykovým skvostem. „Koukám, že paní Hulová je vyhlášený odborník i na češtinu, " prohodila Gina posměšně.
          „Proč myslíš?" nechápal Rob, jemu na tom nápisu nepřišlo vůbec nic neobvyklého.
         Gina mávla rukou, dodala si odvahy a zabouchala na dveře. Zevnitř se ozvaly těžké kroky a šoupání, nato se plechové dveře s rachotem otevřely. Za nimi stála masivní dáma, nebo spíš monolit. Pod nosem jí vlál ještě větší knír, něž kterým se pyšnila minule.
         „Dobrý den, paní Hulová, možná si mě ještě pamatujete, já a tadyhle Rob jsme přišli protože..." Gina ukázala vedle sebe do prázdna. O Robově přítomnosti svědčil už jen prašný opar vznášející se nad zemí. Gina stála před Godzillou sama.
          „Chrocht, to jsi ty, Míno," řekl netvor hrubým hlasem.
         „Ehm, jmenuji se Gina!" dovolila si poopravit paní Hulovou.
          Ta jen mávla rukou. Místo toho z ní vypadlo: „Peníze máš?"
          Gina vytáhla svoji peněženku, měla v ní od Huberta větší obnos peněz, aby si u Hulové kurzy rovnou předplatila, když je o ně takový zájem. „Táta se ptá, kolik to bude jako.... " začala obchodní jednání Gina.
         Hulová švihla rukou a peníze byly fuč i s peněženkou. Gina stačila sotva ucuknout, div jí Hulové pracka nepřelomila zápěstí. „Tak pojď dál, Míno," zachrochtala paní Hulová a pokynula jí, ať vstoupí.
         Gina vkročila do budovy. Bylo tam temno a odporný smrad. Kráčeli spolu dlouhou chodbou kamsi dozadu. Gina nemohla přeslechnout ze tmy se ozývající sténání, kňučení a nadávání. Na konci černé chodby vystoupili po schodech nahoru do patra. Tam byly učebny vyhlášené školy madam Hulové: Místnosti a pokoje měly bytelné dveře a některé i železné mříže. Vlastně to byly takové doučovací kobky. Bylo znát, že se blíží konec školního roku a známky asi hořely leckomu, protože tu bylo úplně plno. Gina za mřížemi poznávala děti z jejich školy. Byl tu dokonce i Dareba s Flinkem. (Kdo z vás nevíte, tihle dva výtečníci jsou úhlavní nepřátelé Giny i Roba).
         Paní Hulová se zničehonic zastavila. Stáli před jednou takovou prázdnou kobkou. „Co že se to potřebuješ doučit?" vyštěkla na Ginu Godzilla.
          „Nejvíc mi asi nejde..." začala Gina, ale než stačila dopovědět, Hulová ji znenadání chytila pod paždí, šoupla do kobky a zabouchla mříže.
           „A to mně nedáte ani nějaký příklady nebo cvičení?" Ginu napadlo, že by jí mohli pomoct Garbíci jako minule.
          „To je přežitek," odsekla Hulová. „Nic takového už není potřeba. Mám teď zbrusu novou metodu: Dám ti dostatek času k přemýšlení, proč si kašlala na učení a uvidíš, jak ti to potom, až tě pustím, půjde." Zasmála se a odkráčela temnou chodbou.

          „Gino! No tak Gino! Jsi v pořádku?" ozval se zvenku známý hlas.
           Gina se podívala ven. Dole, pod okny, stál Rob a tvářil se starostlivě.
         „Jasně, co by se mnou mělo být? Nepočítám-li tyhle mříže a to, že mě možná Hulová šoupne do železné panny, už mi schází jen ta koule na noze, ty hrdino," odpověděla klidně Gina.
          „No a co budeš dělat?" zeptal se Rob, Gině neuniklo, že úmyslně použil slovíčko budeš, ne budeme.
          „Nejspíš tě požádám, jestli bys mi nepomohl utéct, co ty na to?" řekla Gina pobaveně.
        Z vedlejší kobky vystrčil hlavu Dareba. „A hele, kohopak to vidím, " smál se. „Neříkej, že jsi v koncích? Taková superhrdinka. Z jeho hlasu čišela průzračně křišťálová radost. Vedle něj se objevila i hlava Flinka, druhého protivy. „A jak jinak, je s ní i ta její dělová koule!" I Flink se bavil.
          Rob se k němu otočil zády a výstižně mu ukázal, kam mu mají oba vlézt.
          Gina ani jednoho z nich nevnímala. Zavřela oči a oslovila Garbíky. Právě teď potřebuje siláka. Třeba Arnyho.
          „Buďte zticha všichni!" okřikla je až ztichli a bez vetší námahy vykopla nohou mříže.
         Rob zajásal: „Chachá, a teď mizíme. A tihle dva ať tady zešednou." Měl děsnou radost, že to mohl Darebovi s Flinkem takhle rychle vrátit.
          „Ani nápad, " zarazila ho Gina. „A co ostatní? Přece je v těch kobkách nenecháme. Raději vylez nahoru, pomůžeš mi," řekla hlasem, kterému není radno odporovat.
          Rob ale neprotestoval. Byl zvyklý Ginu v takových chvílích poslouchat. A hlavně: nejlepší kamarádi na život a na smrt si přece důvěřují! Přisunul si tedy prázdný sud, postavil se na něj a pokoušel se z něj vyškrábat nahoru do okénka.
           Dareba s Flinkem se smíchy otřásali. Rob se potil, funěl, škrábal se po zdi jako buldog z bazénu.
         Gina se snažila, co mohla, aby mu pomohla, ale bylo to jako vytahovat chromého vorvaně na palubu rybářské lodi. „Safra, Robe, snaž se trochu," zaúpěla.
          „Máš snad pocit, že se flákám?" ohradil se Rob, protože se z něj valil pot jako vodopád. Ale nakonec se mu přece jen podařilo zachytit se rámu okna. Přitáhl se nahoru, zatáhl břicho, zčervenal jako rak a s heknutím se provalil dovnitř.
          „Co teď?" zeptal se Giny s nadějí, měl pocit, že to nejhorší už má za sebou.
          „Vyrazíme dveře," řekla Gina zamyšleně.
          „Phe, to nepůjde. Podívej se, jak jsou tlustý. Na ně bys potřebovala nějaký pořádný beranidlo..." řekl Rob.
         „No jo," přitakala Gina, přitom přemýšlela o Robových slovech, až její pohled spočinul zpátky na něm. „A víš, že to není špatný nápad?" řekla potěšeně.
         „Fakt?" podivil se Rob, protože se často nestávalo, aby ho Gina za něco pochválila. Ale než stačil svoji myšlenku patřičně rozvézt, Gina povolala Garbíka Herkula, chytila Roba za ruce a jedním máchnutím s ním vyrazila dveře. Ty padly s rachotem na podlahu. Gina potom povolala Garbíka Houdiniho, eskamotéra a mistra útěků, a s jeho schopnostmi otevírala jedny dveře za druhými, dokud neosvobodila všechny svoje spolužáky, včetně Dareby a Flinka. Oba měli štěstí, že s nimi kobku sdíleli ještě další dva šesťáci.
          Na chodbě se zatím shromáždilo se asi patnáct dětí. Potichu a s největší opatrností se vydaly směrem ke svobodě. Nedošly daleko. Dole v hale, kudy Gina přišla, za stolem, plným děsného nepořádku, rozházených talířů a rozlitých lahví, seděla paní Hulová a spala.
          Uprchlíci se podívali na Ginu. Zajímalo je, jak si s Hulovou poradí. Ta jim posunky vysvětlila, že bude nejlepší, když projdou nehlučně kolem ní. Nemusí mít strach, tu by neprobudily ani petardy odpálené v jejích nosních dírkách.
           Vydali se tedy potichu po schodech dolů. Gina měla pravdu, šlo to skvěle, Hulová občas zachrochtala, nebo si prdla, ale jinak pravidelně oddychovala. Konečně se ocitli na dosah svému cíli. Od svobody a čerstvého vzduchu je dělily jediné vstupní dveře. U nich se všichni namačkali.
          Gina někde cestou našla drátky a pustila se do odemykání zámku. Šlo jí to dobře. Garbíci prostě nikdy nezklamou. Ještě poslední zoubek a... CVAK! ozvalo se do naprostého ticha. Hurá! Gina pomalinku otevírala dveře, aby snad hlasitě nezavrzaly. Škvírkou zvenčí pronikl paprsek slunečního světla a zarazil se přímo o čelo spící madam Hulové.
          Malá prasečí očka se otevřela a třikrát zamrkala. Obluda byla vzhůru. Byla natolik při vědomí, že ihned pochopila, že utíkají studenti z jejích vyhlášených doučovacích kurzů. Trhnutím se postavila a začala ječet jako zaoceánský parník před vjezdem do přístavu. Rozpřáhla ruce a v hale znatelně potemnělo. Sto osmdesát kilo čisté váhy vrhlo do místnosti pořádný stín. Giny spolužáci nečekali a vyskakovali ze dveří ven, jako pasažéři z potápějícího se Titaniku.
          Hulová se nechtěla svých žáků jen tak vzdát a ohnala se po uprchlících svojí masivní tlapou. Darebu minula jen o pár centimetrů. I tak ho mocný proud vzduchu srazil k zemi. Pak mávla i druhou a porazila sloup podpírající střechu. Mezitím na svobodu vyskočilo dalších pět dětí. Jenže Hulová se znovu sebrala a mávla oběma rukama nejednou. A tentokrát už byla úspěšná: chytila Roba a chtěla ho vtáhnout zpět.
          Ale co se to stalo? Přes Godzilly sílu, Rob se ani nepohnul. Hulová si s překvapením uvědomila, že za Robem stojí Gina, drží ho z druhé strany a vší silou Garbíka Herkula ho táhne ven, až má z té námahy rudé tváře. Obě se o Roba přetahovaly.
          „Pusťte ho!" křikla na Hulovou Gina.
          „Chrocht! Nikdy!" vrátila jí Hulová.
          Ale souboj neměl mít vítěze, protože se nečekaně ozval nezaměnitelný zvuk: RUP! A jak obě sokyně držely Roba, každá z jedné strany, jeho oblečení se roztrhlo, tričko i kraťasy, obojí přesně napůl. Rob stál uprostřed dveří skoro nahý, jen v trenýrkách.
          Bitva se okamžitě zastavila. Všichni zůstali stát na místě, Gina, Dareba i Flink, spolužáci ze školy, dokonce i Hulová, a nemohli odtrhnout oči od Robových obrovských, svítivě zelených trenýrek s růžovými postavičkami oveček a beránků.
       „Ty, ty nejsou moje," vykoktal omluvně Rob. „Tyhle jsem si půjčil od táty," vysvětlil Rob všem přítomným, ale nevypadalo, že by je zrovna tohle vysvětlení uspokojilo. Přitom to vlastně nebylo vůbec důležité. Hlavní bylo, že těch několik okamžiků nepozornosti stačilo, aby i poslední uprchlíci vyskákali ven a pelášili z tohoto děsivého místa, dokud jim síly stačily.

           „Jak to šlo na doučování?" Co paní Hulová?" zeptal se táta Hubert ještě týž večer.
        „Ale jo, bylo to... inspirující... " odpověděla Gina, která znovu seděla v hromadě učebnic. „Paní Hulová se vůbec nezměnila. Pořád má svoje vyhlášené metody."
          Hubert přikývl. To rád slyší.
        „Probírali jsme středověké věznice, otevírání zámků, běhání, šplhání, a užili jsme si napětí i srandu," shrnula Gina obsah doučovacích kurzů.
         Táta Hubert byl na výsost spokojen. Vida, tahle Hulová je fakt machr. Ještě, že ji ve městě mají! Roztáhl zase noviny a pokračoval ve čtení.
           Gina vzdychla a sebrala z hromady knih další učebnici. Otevřela ji na první stránce, zhluboka vzdychla a začetla se.  

Líbil se vám příběh? Prosíme, podpořte nás. Díky!

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info