300 mil. let - O původu Garbíků

® R. Raderak:

♫ Přehrajte si audiokapitolu

 

       O původu Garbíků toho víme jen velmi málo. Říká se, že všechno to začalo kdysi velmi dávno, kdy na naší planetě přistála jistá neznámá mimozemská výprava. Už tehdy bujel na Zemi život, rostly tu všelijaké, dnes už dávno vyhynulé, druhy rostlin, a také se říká, že jeden z mimozemských návštěvníků v té obrovské záplavě květin a pylů kýchl tak mohutně, až na jedné rostlině zanechal svůj bio vzorek (smrkanec), zárodek mimozemského organismu. Byli to právě Garbíci a ta květina, na které se zachytili, dostala později jméno: Garbióza Velká.
        Tak se to vypráví v pohádkách a bajkách, odpradávna vyprávěným pravěkými lidmi u ohňů svým dětem, které pak se zatajeným dechem pozorovaly temnou noční oblohu a s bázní očekávaly návrat smrkajícího božstva. Jaká ale byla skutečnost? Co se tehdy opravdu přihodilo? A lze se tomu vůbec dopátrat? Naštěstí ano! Díky výzkumu prof. Zweisteina se podařilo získat o této mytické kapitole historie Garbíků poměrně přesné informace. Při svých neuvěřitelných pokusech se profesor napojil na kolektivní paměť Garbíků a povedlo se mu zrekonstruovat tehdejší události. S nesmírným potěšením vám předkládáme první kapitolu dějin Garbíků. Odehrála se jednoho červnového dopoledne, před 296 miliony lety, byla sobota, čtrnáctého v měsíci, někdy kolem jedenácté ...

        „Kapitáne, co to vůbec vezeme?" zeptala se Orgona, pilotka kosmického korábu, mimozemská bytost podobná ještěrovi. Její otázka směřovala k druhé takové bytosti, která stála za ní na velitelském můstku.
         „To je tajné," odpověděl ještěří kapitán stroze.
        „Nějaká zbraň?" zajímala se Orgona, nenechala se kapitánovým nezájmem odradit, měla spoustu času, aspoň si ukrátí dlouhou služby v pilotní kabině.
         Kapitán zakroutil hlavou. „Asi ne. Je to prý živé, nějaký druh mikroskopických organismů, nebo co," odpověděl a nadále za obrovským oknem pozoroval temné hlubiny vesmíru před sebou.
        „Něco jako bakterie?" vyzvídala Orgona, neuměla si vysvětlit tolik humbuku jen pro několik buněk.
        „To právě ne. Tihle tvorové jsou sice malinkatí jako bakterie, ale jsou prý mimořádně inteligentní. Nějaká pokročilá forma vyspělé civilizace. Jsou na stejné technické úrovni jako my, nebo možná i mnohem dále, akorát mají mikroskopické rozměry," vysvětlil kapitán a pokrčil rameny.
        Orgona se na něj s údivem otočila. Ještě nikdy o ničem takovém neslyšela. Je to vůbec možné? „Miniaturní inteligentní bytosti?" zopakovala spíš pro sebe a kapitán, jako by měl pochopení pro její pocity, pokračoval: „Pro všechny je to záhada. Fungují úplně jinak něž všechno, co jsme doposud ve vesmíru objevili. Nejvíc se asi podobají hmyzu, který jsme nalezli na některých planetách, hlavně včelám a mravencům. Stejně jako oni i tihle žijí v obrovských počtech, mají různé druhy, něco jako kasty, přitom každá má svoji specializaci, a dohromady vytvářejí skvěle organizované roje. Vládne jim jediná královna, kterou poslouchají na slovo. Dohromady fungují jako jedna bytost. Jedinečná forma inteligentního života," vysypal ze sebe kapitán.
          Orgona žasla. „A jsou nebezpeční?" zeptala se znovu, teď už s neskrývaným zájmem.
         „To nevíme. Ale možné to je. Proto je vezeme tak opatrně, v neprodyšném kontejneru," řekl zamyšleně.
         „A kolik jich tam může být?" Orgona se mírně otřásla. Představa vysoce inteligentních bakterií byla vskutku děsivá.
        „Je to jen jeden jediný roj. Našli jsme ho na malé planetě u bezvýznamné hvězdy Cega46. Nikdo neví, kde se tam vzali. Byla to nejspíš náhoda, že jsme je tam objevili," vysvětlil kapitán a začal na vedlejším monitoru kontrolovat údaje o letu. Rozhovor už ho začal nudit.
          „A co s nimi bude?" zeptala se Orgona, zvědavost ji dočista přemohla.
        „Myslím, že se zlikvidují. Vyhladí. To je obvyklý postup. Na to jsou přece zákony," řekl klidně. „Něco takového ohrožuje rovnováhu přírody. Kdo ví, kde se to vzalo, ale přirozené to rozhodně není," uzavřel svoji řeč se zadostiučiněním. On, kapitán, takový postup rozhodně schvaluje.
         „Ale není to škoda? Jsou přece inteligentní, říkal jste. Třeba by se s nimi šlo domluvit a..." navrhla Orgona.
       „To už není naše starost," skočil jí do řeči kapitán. Už měl tohohle rozhovoru akorát tak dost, začalo mu vadit, jak se Orgona neustále podivně vyptává. Už takhle jí prozradil víc, než měl. „Hele, nech už těch otázek, jo? Všechno, co jsem ti řekl, je jen mezi námi, rozumíš? Věnuj se raději pilotování, blíží se mezipřistání," odsekl kapitán přísně a odešel z můstku.

        Indomenexta hleděla z okna svého paláce. Venku byla tma jako za nejčernější noci. Mladá královna věděla, že její květina i s celým rojem jsou v zajetí. Objevili je mezihvězdní nájezdníci, říkají si Terogové, a nechovali se příliš přátelsky. Vůbec se s nimi nepokusili navázat kontakt, jak je při střetu dvou civilizací slušné a obvyklé. Místo toho je rovnou hrubě přepadli. A než se její Roj stačil vzchopit k obraně, vytrhli květinu z kořenů a uvěznili je, kdo ví kde. Bylo víc než jisté, že je nečeká je nic pěkného.
       Indomenexta se náhle otočila. Za ní stála početná skupinka Garbíků nejvyšších úrovní, rádcové z kasty mudrců a generálové z kasty vojáků. Indomenexta byla mnohem věší a mohutnější než oni. Byla královna a matka celého roje. Garbíci ji uctívali jako svoji bohyni, jako jediný smysl jejich životů.
         Garbíci mlčeli. Bylo patrné, že se ještě před chvilkou o něčem dlouze dohadovali, ale nedospěli k žádnému rozumnému řešení. Byli zaražení a zkroušení. Až se jeden z nich přece jen odvážil promluvit. Byl to nejstarší a nejváženější Garbík z celého Roje, mudrc Anhsirk, ten jediný směl mluvit s královnou jako se sobě rovnou.
        „Vaše Veličenstvo, jste si opravdu jistá tím, co chcete dnes večer udělat?" zeptal se unaveně, tuhle otázku nepokládal poprvé. „Většina Roje zemře, to je víc než jisté," naléhal.
        „Stejně by zemřeli," Indomenexta ho nenechala ani domluvit. „My všichni bychom zemřeli, do jednoho. Takhle je aspoň malá šance, že několik z nás přežije a náš rod bude pokračovat," odpověděla Indomenexta.
       „Jenže váš plán nikdy vyjde, Výsosti!" nenechal se Anhsirk odradit. „Jak můžete předpokládat, že zrovna ONA nám pomůže? Je to Terog, barbar!"
      Indomenexta se zahleděla do dálky. „Vidím to na ní. Vidím jí do srdce. Vždycky, když přichází. Fascinujeme ji a přitahujeme," řekla královna a znenadání se prudce otočila na starého rádce: „Máte snad jiný nápad, Anhsirku?" zeptala se přísně.
       Mudrc sebral všechnu odvahu. „Ano mám," odpověděl sebejistě. „Někdy je lepší přijmout běh událostí. Kdo ví, jakou budoucnosti nám osud chystá? Kdo dokáže rozhodnout, která cesta je ta správná. Co když zasejeme příčiny k mnohem horší budoucnosti a ještě strašlivějšímu utrpení."
        „To je nesmysl, co říkáte!" rozčílila se Indomenexta. „Já jsem královna a mojí povinností je zachovat rod za každou cenu. Rozumíte? I kdyby byla jen nepatrná naděje, musím se o to pokusit!" Nato se královna posadila na trůn. „Ostatně jsem už pevně rozhodnuta. Připravte cestovní květ. ONA přijde dnes večer znovu, a to je možná naše poslední šance," sdělila svoje rozhodnutí a pokynula svým poddaným, že královská porada právě skončila a že už se nehodná o ničem bavit.
       Garbíci se uklonili a odešli vydat příslušné rozkazy. Jak rozhodla královna Roje, tak se stane. Jen Anhsirk se neměl k odchodu. Stál vytrvale před královnou, doufal, že ještě dostane poslední příležitost si soukromě pohovořit. Královna však už neřekla ani slovo, místo toho se zvedla a odešla do svých soukromých komnat. Anhsirk zůstal v trůnním sále sám a zklamaný.

        Orgona se vydala dlouhatánskou temnou chodbou. Nikde nebylo ani živáčka. Schválně si nerozsvítila osvětlení, tma a stíny jí skvěle vyhovovaly. Nebylo by dobré, aby ji tu někdo spatřil, zvlášť když takhle riskovala noc co noc. Orgona nepozorovaně došla až k velikým pancéřovým dveřím. U nich se zastavila. Pro jistotu se ještě rozhlédla a pak přiložila svoje ještěří oko k optickému terminálu před sebou. Rozsvítila se zelená a dveře od nákladního prostoru se otevřely. Vstoupila do rozlehlé holé místnosti, ve které přímo uprostřed, ve skleněném, hermeticky uzavřeném kontejneru, stála uvězněná květina. Vypadala úplně obyčejně, jako jiné, které už na svých cestách viděla. Ale od té doby, co jí kapitán řekl o podivných tvorech, obývajících její květy, sem chodila skoro každý den. Samozřejmě tajně, bez povolení. Ale nemohla si pomoct, ta květina ji neodolatelně přitahovala.
        Orgona pohladila sklo. Bylo jí teskno. Nemohla snést pomyšlení, že tam někde uvnitř žijí inteligentní bytosti, jak jsou třeba oni, Terogové, a na Centrální Hvězdě je vyhladí. Možná je jediná, kdo tenhle zázrak přírody vidí naposled. Orgona nemohla od květiny odtrhnout pohled. Dnes vypadala zvlášť nádherně, jako snad ještě nikdy, co se na ní chodí dívat. Jako by rozkvetla. Najednou ji upoutalo zvláštní světlo. Jeden z květů se rozzářil matně oranžovou barvou. Je to snad znamení? Nesnaží se snad tito tvorečkové navázat kontakt? Orgony se zmocnilo neodolatelné nutkání. Vyběhla zpátky na chodbu, aby se ujistila, jestli ji někdo nepozoruje. Ale chodba byla tichá, pustá a prázdná. Rychle se vrátila ke kontejneru a zatáhla za páku hermetického uzavření. Zasyčelo to, ve škvírách masivního uzávěru se objevila pára, znamení, že vzduchotěsné sevření povolilo. Orgona s posvátnou úctou odklopila těžký poklop. Květ zazářil ještě víc. Jemně se ho dotkla a z okvětí vyletěl zářící pyl, jako miniaturní plamínky z řeřavého ohně. Orgona neodolala a k rudému květu si přičichla. Voněl přenádherně, jako nic z toho, co znala – trošičku pálil a šimral v nose a za okamžik se jí po celém těle rozlilo příjemné teplo. Vskutku bude téhle květiny škoda.
        Venku na chodbě se ozval vzdálený šramot. Orgona sebou škubla a probrala se z příjemných pocitů. Rychle přiklopila těžký poklop a neprodyšně ho zase uzavřela. Ani ne za minutu vyšla z místnosti a zmizela ve spletitých chodbách kosmické lodi.

      Cesta k Centrální Hvězdě byla dlouhá a během letu bylo třeba pravidelně dobíjet energii. Další mezipřistání bylo stanoveno v soustavě malé bezvýznamné žluté hvězdy, na její třetí oběžnici, na planetě s rodícím se životem a dýchatelným vzduchem, ale hlavně s velikou zásobou vody, ze které jde snadno získat vodík. Kosmická loď Terogů přistála na břehu rozlehlého jezera, ze kterého se na souš dravě sápaly nejrůznější rostliny. Nemilosrdná invaze divoké přírody ovládnout souš byla v plném proudu.
        Orgona po dobu doplňování paliva neměla co na práci a do startu zbývalo ještě několik hodin. Procházela se proto podél břehu jezírka a prohlížela si rašící život. Byl to úchvatný pohled. Na její domovské planetě už žádné rostliny dávno nerostly, leda snad ve sklenících a rezervacích. Vidět je svobodně růst, jak se sápají k životu a bojují o místo na slunci, byl ohromný zážitek. Orgona se pomalou procházkou došourala do hájku nízkých keřů a květin. Najednou ji ovládl zvláštní pocit, spíš neodbytná myšlenka. Vlastně ne, to nebyla myšlenka – byly to hlasy! A mluvily velmi naléhavě. Pak se jí zničehonic udělalo nevolno. Začala kašlat a dusit se. Záchvat byl tak prudký, že musela pokleknout na kolena. Dávila se a lapala po vzduchu. He, he, hepčí! Orgona mohutně kýchla a přesně v ten samý okamžik se jí ulevilo. Uf, co to jen bylo? řekla si pro sebe. Asi alergická reakce na rašící a pučící rostliny. Raději se vrátí na palubu, kdo ví, jaké neznámé látky tu poletují vzduchem.

         „Vaše Veličenstvo, přistáli jsme," hlásil otrle se tvářící Garbík, kapitán průzkumu.
         „Ztráty žádné, výsadek proběhl podle plánu," doplnil ho další Garbík, správce líhní.
       „Jenže je nás velmi málo. Sotva pár stovek a bojovníků ještě míň," přidal se k hlášení generál odpovědný za ochranu Roje.
         „Zásoby potravin nám vystačí sotva na pár týdnů," doplnil velitel zásobovací kasty.
         „A taky nám chybí..." už se nadechoval velitel kasty stavitelů, ale nedopověděl.
        „Já to přece všechno vím!" zarazila Indomenexta příval katastrofických hlášení a zeptala se na to, co jí zajímalo ze všeho nejvíc. Obrátila se na Garbíka, správce líhní: „A co květina? Jaká je?"
        „Vaše Výsosti, zdá se, že máme štěstí. První průzkum ukázal, že hostitelská květina bude schopná nést naše kolonie. Ale bude to namáhavé, musíme všechno vybudovat znovu," odpověděl vážně Garbík.
Indomenexta s pochopením přikývla a na tváři se jí objevil výraz obrovské úlevy. Tak přece její plán vyšel, i když jen za cenu strašlivého obětování velké části Roje, která zůstala na mateřské květině. Všichni se zachránit nemohli. Jim patří jejich vděčnost a bezbřehá úcta. Indomenexta se za ně v tichosti pomodlila. Potom se obrátila na všechny přítomné v trůnním sále: „Tuto planetu nám určil sám Osud a my ji učiníme naším novým domovem. A já na tomto místě a v tuto hodinu přísahám, že už nikdy nedopustím, abychom se přiblížili vyhlazení," řekla s neobyčejnou energií a odhodláním. „Vybudujeme novou a mocnou civilizaci a budeme ji bránit všemi prostředky!" zvolala.
        Anhsirk věděl, že královnina slova patřila jemu. Přesto by nic z toho, co navrhoval, nevzal zpět. Raději se otočil a pomalu odcházel. Teprve budoucnost totiž ukáže, bylo-li to správné rozhodnutí. Jen moudří totiž vědí, že co má padnout, ať padne, že jen z popela se může zrodit nový život, než zasít semínka těžké, dramatické a krvavé budoucnosti - pohnutým dějinám lidstva...

KONEC.

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info