Gina jen zakroutila hlavou. Ještěže Robovi povolila Garbíky jen na jeden jediný den. Kdo ví, čeho by byl tenhle zamilovaný Casanova schopen. Po zbytek vyučování Gina Roba skoro neviděla. Nastěhoval se nadobro do kroužku Ráchel kamarádek a doprovázel je jako pejsek. Gina se proto po vyučování sebrala a šla domů sama. Až později odpoledne zazvonil u jejích dveří zvonek a za nimi stál Rob. „Ahoj Gino, usměj se, vždyť život je tak krásný, nemyslíš?" s tím vkročil dovnitř. Gina se ušklíbla a zaťukala si na čelo. „Nějaký nový úspěch?" Zajímalo ji, co ho zas tak rozparádilo.
     „Si piš! To mi neuvěříš, ale já mám dnes s Ráchel rande! Chápeš? Umíš si to vůbec představit? Nejkrásnější holka z celé školy a já," zakroutil hlavou, posadil se ztěžka do křesla a nahmatal mističku se sušenkami.
    Gina si to právě představit uměla. Už jim do party bude scházet jen bystrozraký – tlustého a dlouhou už mají. Navíc s Ráchel by teda schůzku rozhodně mít nechtěla. To si raději popovídá s panem školníkem o tom, jak se nastavuje relé na elektrickém kotli. Proto reagovala celkem apaticky: „Gratuluju, no a co já s tím?"
     Rob se zatvářil jako svatí vymalovaní na obrázcích. „Prosím, prosím, moc prosím, můžu si ještě přičichnout? Aspoň na dnešní večer?" zářil natolik štěstím, že Gina mu nemohla odmítnout, a proto raději hned svolila. „To víš, je nahoře v pokoji, jako vždycky, skoč si tam."
     „Díky, díky, jsi fakt moje nejlepší kamarádka." S tím odběhl po schodech nahoru do Giny pokoje a zanedlouho se vrátil přešťastný. „Když to bude takhle pokračovat, možná, třeba, no, nechci to zakřiknout, ale mám takový pocit, že bych mohl s Ráchel i chodit!" rozzářil se.
     Gina se otřásla hrůzou, ale nechtěla mu zkazit radost, proto se přemohla: „To by bylo opravdu...," zrovna ji nenapadlo žádné vhodné slovo, „... megamasakrózní!" řekla sice naprostý nesmysl, zato to řekla tak, aby to znělo fakt skvěle.
      „Viď, taky si myslím," souhlasil Rob a chvilku nato (až spořádal tu misku se sušenkami) odešel domů, aby jak sám řekl, se mohl na nejdůležitější okamžik svého života náležitě připravit.
      Gina si zalezla do svého pokojíčku, lehla si do postele a vzala si do ruky mobil. Ani neví proč, najednou ji popadla podivná a zároveň neodbytná myšlenka: jestli tohle milostné dobrodružství Robovi spíš neuškodí. Rozumějte, až ho zítra Garbíci opustí a Rob ztratí super schopnosti, bude z něj zpátky obyčejný kluk, který se bude akorát trápit. Jestli by nebylo lepší, napadlo právě Ginu, kdyby se Rob k Ráchel choval co nejpřirozeněji. Když to zvládne, bude to opravdu on, koho si Ráchel zamiluje.
Gina se posadila na posteli a vzdychla. „Odpust mi Robíku, ale dělám to pro tvoje dobro," řekla smutně a pak vydala jasný rozkaz: „Garbíci, opusťte ho!"
      Nic netušící Rob stál zatím uprostřed náměstí. Na věži radnice právě odbyly čtyři hodiny. Rande měli sice domluvené až na sedmou, ale Rob tu byl raději dřív. Náhoda je prevít. Třeba by se mohl zaseknout zámek, mohl by si zlomit nohu, sníst zkaženou svačinu, a kdo ví, jaké další překážky by mohly stát v cestě jeho životního štěstí.
     Ráchel, přestože bydlela jen kousek odsud, pár domů za radnicí, se na to dívala podobně, i když přece jen z opačného konce: čím později půjde na schůzku, tím víc náhodných událostí ji může překazit. Třeba se přižene hurikán, z jezera se vzedme tsunami, nebo prostě Rob, jak ho znala, na schůzku jednoduše zapomene. Ráchel vzdychla. Ach jo, ale když už mu ve slabé chvilce rande slíbila, nedá se nic dělat. Zase taková potvora ona není. Proto se na náměstí objevila až před osmou, to znamená skoro s hodinovým zpožděním.
    Robovi zpoždění nevadilo. Z televize moc dobře věděl, jak jsou ženy před osudovým setkáním nervózní. Všechny ty přípravy, hodiny před zrcadlem, make-up a podobně. Tím spíš nemohl pochopit, proč Ráchel na tak důležitý okamžik svého života přicházela v teplákách a v doprovodu svých otravných kamarádek Jůlie a Ester. Holky se mezi sebou smály a štěbetaly, přitom nespustily z Roba oči. Bylo jasné, že se baví o něm. Jenže takhle si rande se svojí vyvolenou rozhodně nepředstavoval a jeho nálada začala klesat strmě dolů. Neblázni člověče, řekl si pro sebe, máš Garbíky, tak jen do toho. To je fakt, také si sám odpověděl, vezmu si garbíka Chucka, ať uvidí pořádného drsňáka. Jenže ať volal a prosil, jak chtěl, Garbíci nikde. Ani Chuck, ani kterýkoliv jiný. Robovo sebevědomí klesalo níž a níž, až se dotklo dlažby náměstí.
     „Čau Robe," oslovila ho Ráchel už z dálky a kamarádky se rozhihňaly ještě víc. „Co máš v plánu?" přešla rovnou k věci.
„Mohl bys nás třeba na něco pozvat," navrhla protivná Jůlie.
     „Vás? Jak to že vás?" Rob zrudl. „Já myslel, že půjdeme s Ráchel na procházku." Tak Garbíci, u všech hromů, tak kde jste? Tady přestává veškerá sranda, rozčiloval sám pro sebe.
       „Jenže my mám chuť na zmrzlinu," řekla za všechny znovu ta otravná Jůlie.
       „Dobře, dobře, tak půjdeme," souhlasil Rob a doufal, že se jich pak zbaví.
       Holky ho doslova odvlekly k cukrárně. „Já si dám jahodovou, já vanilkovou a pistáciovou a já dvojitou," smály se, zatím co Rob se zatajeným dechem sledoval, jak mu mizí celé jeho měsíční kapesné. Naštěstí si sebou vzal ještě strategickou zálohu, kdyby se rande vyvíjelo nad očekávání dobře a on by pozval Ráchel na hamburgera a hranolky. „Ale teď už bychom měli vyrazil na tu procházku," popohnal je Rob.
        „Proč ne," řekla Ráchel. „A kam půjdeme?"
        „Můžeme jít třeba k jezeru, bude nádherný západ slunce," řekl romantik.
       „No tak jo," odpověděla Ráchel znuděně a přemýšlela, proč každý z těch sto padesáti kluků, kteří ji pozvali na rande, chce mermomocí vidět nějaký pitomý západ slunce. Ale co, hlavně, ať už to má za sebou, řekla si, a společně s Robem po boku vykročila. Jenže Rob po několika krocích zjistil, že Ester a Jůlie jdou jen několik kroků za nimi a pořád si mezi sebou špitají a nepříjemně se hihňají.
        „A kam jako jdete vy?" obořil se na ně.
        „My jdeme taky na procházku," řekla nesnesitelná Jůlie.
        „A to musíte jít zrovna tam, kam my?" Rob se už začal zlobit.
        „Hele, my si můžeme chodit, kam se nám zachce, jasný?" vrátila mu ostře Ester.
         Rob polknul. Vlastně měla pravdu, zakázat jim to nemůže, takže nevěděl, co má na to říct.
        „Ale jestli tě rušíme v randění, tak pardon, my už budeme zticha," řekla uraženě Jůlie.
       V tu chvíli Rob pochopil past, jakou mu tyhle malé potvory přichystaly. Otočil se zase dopředu a celý rudý v obličeji pokračoval směrem k jezeru. Ráchel šla vedle něho a celou dobu něco ťukala do mobilu. Robovi se podařilo koutkem oka postřehnout, že někomu posílá celé řady smajlíků a srdíček. Navíc v tu chvíli zjistil, že vlastně ani neví, o čem si s ní má povídat. V hlavě se mu úplně zatmělo. Proto mlčel. Mlčela i Ráchel. A mlčela i děvčata za nimi. Pomalu kráčeli k jezeru jako smuteční průvod na pohřbu.
        „Ehm, já totiž rád rybařím," Rob po dvaceti minutách chůze dal dohromady první větu.
        „Hm," řekla otráveně Jůlie místo Ráchel, „to ji nezajímá."
        „Taky rád hraju počítačové hry," zkusil něco jiného.
        „To ji už vůbec nezajímá," odpověděla zase Ester. „Hele, co se takhle jít radši vykoupat?" navrhla.
       „To je bezva nápad, pojďte na pláž, mohli by tam být i kluci z devítky," souhlasila Jůlie, a i Ráchel při pomyšlení na mladé sportovce viditelně pookřála.
        Roba polila hrůza. Jen to ne. Jít se vykoupat by totiž znamenalo si muset před všemi svléknout tričko a vystavit tak na obdiv své obrovské bílé sádelnaté tělo. A to by nikomu nepřál. Nebylo moudré na prvním rande prozradit všechny slabé karty. Navíc moc dobře znal sportovce z devítky. Mezi nimi bude vypadat jako přerostlá dýně mezi statnými buky. Kdepak, nejrozumnější bude takticky ustoupit.
       Rob se podíval na hodinky. „To už je tolik? Já už budu muset jít. Tak zítra ve škole," narychlo se odporoučel a pelášil rychlým krokem pryč. Přesto mu neuniklo, jak se za ním dívky ještě dlouho smály.

      Druhý den se Gina probudila krátce před sedmou. Nasnídala se, připravila si věci do školy a před půl osmou byla připravená vyrazit. Rob však nikde. Počkala ještě dalších pět minut, ale Rob se stále neobjevil. Gina začala být nesvá. Vzpomněla si, že dala Garbíkům přísný rozkaz Roba opustit a ponechat ho napospas drsné realitě. Gina mu vyšla raději naproti. Ale nemusela chodit daleko, potkala ho, jak se pomalu loudá podél zahrad a slídí, kde by skrz plot prostrčil ruku a nenápadně sklidil nějaké ovoce.
        „Ahoj Robe," pozdravila ho už z dálky Gina.
        „Jé, ahoj Gino. Co tady děláš?" zeptal se Rob překvapeně.
       „Jdu si pro tebe, máš zase zpoždění," řekla naoko přísně, ale hned se opatrně zeptala: „Tak povídej, jaké to bylo?"
        „Co?" Robovi se zrovna podařilo najít skulinu do cizí zahrady.
        „Jaké bylo rande se ptám?" zopakovala.
      Rob hned neodpověděl, měl vypláznutý jazyk, jak se soustředil na druhé straně plotu něco utrhnout. „Poučné," řekl konečně a vytáhl ruku.
        „Jak to?" Gina polkla naprázdno.
       „Víš, já to s těmi Garbíky asi moc neumím, " podíval se na Ginu nezvykle vážně. „Vůbec mi nepřišli na pomoc, rozumíš tomu?"
        Gina zakroutila hlavou na znamení údivu.
      „Ale to vůbec nevadí," Rob hned pokračoval. „Vlastně jsem za to rád. Aspoň teď vidím, jaký mám štěstí, že jsi moje kamarádka zrovna ty. Na, dáš si jahody?" Rob nabídl Gině plnou hrst těch největších a nejrudějších a pak ještě rychle dodal, jako by se těch slůvek chtěl rychle zbavit: „Bylo to příšerný..."
      Gina pochopila. Dokázala si představit, jaké rande s Ráchel muselo být. Vzala si od Roba dvě jahody. „Díky. I já jsem ráda, že je všechno jako dřív," řekla s úlevou. „Ale už raději pojď, ať nepřijdeme zase pozdě do školy."
        Rob se najednou začal děsně smát: „Teď si řekla, že je všechno, jako za starých časů, tak proč bychom chodili do školy včas?" A Gina se začala také smát a nemohla a nemohla přestat...

KONEC

A kdo by rád zjistil, jak celý příběh začal a jak se Garbíci po dlouhé době objevili opět mezi námi lidmi, pro ty máme původní knihu Garbíci: 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info