Zamilovaný Rob 

® R. Raderak

      „A mě už to nebaví," uslyšela Gina ve sluchátkách Robův hlas. Hráli spolu Fortnite, týmovali a šlo jim to skvěle jako vždy. Zbývalo porazit posledního hráče. Jenže Rob celý zápas z nepochopitelných důvodů vzdal, jinak se to nedalo vysvětlit, a zahodil tak naprosto jasné vítězství. Gina si najednou uvědomila, že její kamarád se poslední dobou chová víc než podivně. Robovi nechutnalo jídlo, mluvil nezvykle vážně, už si nedělal ze všeho a z každého srandičky, neříhal, nekrkal, nepšoukal, snažil se jíst příborem, několikrát se zmínil, že se myje, čistí si zuby a Gina měla dokonce vážné podezření, že si každý den mění i ponožky! To byl ovšem vrchol, záhada nad záhady. Rob si totiž sundával ponožky jedině na Vánoce, a to jen, aby do nich nacpal dárky pro své blízké.
       „A co bys chtěl jako hrát?" odpověděla Gina do mikrofonu. Ale jo, chápu, Fortnite už je ohranej, dáme si Overwatch, co ty nato?" navrhla.
       Ve sluchátkách se ozvalo vzdychnutí. „Když venku je tak krásně, slunce svítí, na obloze ani mráček. Co se jít jen tak projít někam do přírody," odpověděl Rob a prohloubil tak záhadu svého chování ještě víc. „Mohli bysme si lehnout do trávy, poslouchat šustění stromů, zpěv ptáků v korunách nebo si nechat prohánět vítr ve vlasech..."
        Gina byla v šoku. Vítr v Robových vlasech? Chudák vítr, to by si dal. „To má být nějaká tvoje sranda?" zeptala se. Jenže její kamarád neúprosně pokračoval: „Hele, všimla sis vůbec, jak letos nádherně voní květiny?"
       Gina daleko, u sebe v pokojíčku, jen otevřela pusu. Buďto ho vyměnili, nebo se mu přihodil nějaký vážný úraz, třeba, že si ráno ještě rozespalý místo lednice omylem otevřel rozváděč s pojistkami a dostal pořádnou ránu, že z toho ještě teď blouzní. Proto se raději vymluvila, že má nějakou práci, už musí jít a ukončila hovor.
        Druhý den ve škole se jeho podivné chování nezměnilo, právě naopak, choval se ještě záhadněji. Místo obvyklého útlumu a věčného polospánku neustále něco vyprávěl a bavil se s kdekým. Vrchol nastal, když o hodině matematiky zvedl sám od sebe ruku s úmyslem zapojit se do výuky. Paní učitelka Tomsová byla natolik v šoku, že je Rob při smyslech, že ho okamžitě vyvolala. Pravda, Rob k vyřešení příkladu příliš nepřispěl, jeho zásah byl čistě estetický, napomenul paní učitelku, že lomítko u zlomku není dostatečně dlouhé a že jedna závorka je o kousek větší než ta druhá, přitom jeho pohled zamířil směrem k první lavici, kde seděla Ráchel, jako by ho zajímalo, jestli si všimla jeho zábavného výstupu. V tu chvíli Gina pojala silné podezření, které se záhy, při obědě, změnilo téměř v jistotu. Rob si totiž odmítl přidat jeho oblíbené karbanátky a nahlas, aby to opět slyšela Ráchel na druhém konci stolu, se vyjádřil, že se teď drží s jídlem zpátky, že cvičí a po večerech běhá. Gina se zakuckala, že málem vyprskla čaj. Vždyť ten po večerech běhá akorát tak z gauče do lednice, nebo od počítače na toaletu. Ale vůbec největší překvapení ji čekalo, když se odpoledne courali ze školy domů a Rob se smrtelně vážně zeptal:           „Gino, a proč já vlastně nemůžu používat Garbíky?"
         Gina se zarazila. „To jsme snad řešili nejmíň stokrát. Nepatříš do mého roje, to přece víš."
         „Ale proč ne?" zaprotestovat, bylo zřejmé, že mu to neustále vrtá hlavou. „Copak si po tom všem, myslím po válce proti Dervišovi, od Garbíků nezasloužím trochu toho uznání?"
       Gina vydechla. „Jasně, že si ho zasloužíš, jenže potíž je v tom, že jsi můj nejlepší kamarád. Nezapomeň, že jsem velitelkou obranného roje a můžu kohokoliv ovládat. Asi by se ti nelíbilo, kdybych se kdykoliv mohla podívat, co právě doma děláš, nebo na co a na KOHO myslíš?" Gina se na něj vítězně podívala.
         „To tedy opravdu ne..." musel uznat Rob a viditelně posmutněl.
         „A proč tě to vůbec zase napadlo?" zajímala se Gina, všechno dohromady to bylo až příliš podezřelé.
         „Ale jen tak," zamumlal.
        „Robe, nikdy nic není jen tak!" Podívala se na něj přísně.
       „Dobře, tak když to chceš mermomocí vědět, myslel jsem, že bych mohl být s pomocí Garbíků ve třídě trošku výraznější, víš, že by si mě ostatní víc všímali."
       „Jo ták," pochopila Gina, „třeba nějaká holka, že jo?" řekla jen tak mimochodem.
       „Co tě to napadlo?" vzbouřil se Rob. „Ani nápad! To vůbec nepřipadá v úvahu. Ráchel mě vůbec nezajímá, ta je pro mě vzduch," řekl rezolutně, ale hned si uvědomil svoji chybu a zatvářil se jako halloweenská dýně.
       Gina poznala, že její kamarád je v koncích a bylo jí ho najednou líto. „Na druhou stranu, zkusit to můžeme. Když myslíš, že ti to pomůže..." řekla najednou.
       Rob zajásal. „Já věděl, že mě nejlepší kamarádka nezklame!" chtěl se na ni vrhnout, aby ji objal.
       „Ne, ne, to nebude třeba," bránila se lavině a hned dodala: „Jen jeden den, Robe, víc ti dát nemůžu."
       „No jasně, to úplně stačí," radoval se. „Slib mi ale, že se mi nebudeš dívat do hlavy," řekl naoko přísně.
       „Platí," souhlasila Gina a oba si plácli rukama.
        Rob byl natolik štěstím bez sebe, že při odchodu zvolal: „A nemrač se, vždyť život jen tak krásný!"
       Gina si musela po té záplavě světla a dobra doma sednout k Diablu a vyčistit několik pekelných riftů, aby se dala aspoň trošičku dohromady.

      Rob se pomoci Garbíků nemohl dočkat. Druhý den ráno u jejich domu zazvonil už něco před půl sedmou. Gina mu otevřela ještě v pyžamu. „Co tady děláš tak brzy?" zívla. „Vždyť je teprve šest a půl hodiny po půlnoci."
       Rob neodpověděl, odkašlal si a hodil obočím směrem dovnitř, za Ginu.
       „Ajo, vidíš, málem jsem zapomněla. Tak pojď dál," řekla v polospánku a zavedla ho do svého pokoje. „Garbióza je támhle úplně nalevo," ukázala na parapet, plný květináčů nejrůznějších barev a velikostí. Gina květiny milovala. „Na co čekáš? Můžeš si přičichnout," zívla a skočila ještě na chvilku do peřin. „Ale varuju tě, Robe, s Garbíky je potřeba zacházet opatrně. Dají ti obrovskou moc, která se může lehce vymknout kontrole. Musíš svoje chování neustále kontrolovat, rozumíš?" řekla vážně. „V dějinách by se našlo hodně lidí, kteří Garbíky v hlavě nezvládli a jejich neobyčejné schopnosti je přivedli až na hranici. Třeba Galileo, Jan Hus, nebo Jonahka z Arku a spoustu dalších. Nakonec, vzpomeň si třeba i na moje začátky," řekla pobaveně. (Pravda, Gina vyváděla šílené kousky a vy se jimi můžete pobavit v původní knize Garbíci).
        „Spolehni se na mě," ujistil ji Rob, kterému ta jména nic moc neříkala, kromě Johanky, tak se jmenovala paní kuchařka ze školní jídelny. Ale že by skončila na hranici, to by do ní neřekl. I když, být pohraničníkem je určitě zajímavé zaměstnání, pomyslel si Rob a zhluboka přičichl ke garbióze.

        Před školou jako vždycky postávaly hloučky dětí, které oddalovaly vstup do vzdělávací instituce do poslední milisekundy před uzavřením školy. V jednom takovém hloučku stála se svými kamarádkami i Ráchel. Děvčata se přela o tom, která má nejlepší víkendové selfíčko. A bylo z čeho vybírat: Jůlie byla s rodiči v zoo a vyfotila se s aligátorem, kterého držela za přední řezáky. Želízko v ohni měla i další kamarádka Erika, která pořídila svoje selfie během sobotní odpolední bouřky. Vylezla na střechu domu, chytila se hromosvodu a čekala na parádní blesk na pozadí. Vyhrála ovšem Ráchel. Byla s rodiči u babičky a chtěla si posvítit sirkami ve stodole. No a když už potom blafla celá chalupa, alespoň si pořídila dokonalé selfie.
       Rob přehlédl situaci a mohl být maximálně spokojen – rýsovala se dokonalá příležitost zazářit. Gina to viděla stejně a dávala svému svěřenci poslední rady: „Robe, teď zavři oči, zkus se soustředit, přitom oslov Garbíky v hlavě. Až se ti ozvou, popros některého z nich o pomoc. Pak už se řiď jen a jen podle sebe," shrnula nejdůležitější pravidla garbíkování.

                     Arny                           Marilyn                         

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info