Albert byl génius. Někdo, pro koho nejsou věci kolem nás jen pouhé neživé předměty, ale živoucí svět silových polí a vzájemných fyzikálních vztahů. Stavebnice, se kterou si může podle libosti hrát.
       Gina začala pobíhat po místnosti jako křeček podél klece. Sem tam, tu prozkoumala skulinu ve zdi, tam se zastavila u praskliny kolem rámu dveří. Pečlivě změřila celou místnost, krokovala, rozpažovala ruce nebo lezla po čtyřech, něco hledala na podlaze, málem se plazila po břiše. Robovi se dokonce zdálo, že natahuje nos a čenichá jako nějaké zvíře. A nebyl daleko od pravdy. Pro garbíka Alberta všechno souvisí se vším, každá molekula má svůj původ a účel, své místo ve světě, a zanechává za sebou nesmazatelnou stopu, ve které on, génius, může číst jako v knize.
       „Ha!" Gina s nenadálým škubnutím celého těla vykřikla a zatavila se na místě s prostředníčkem u spánku, znamením to náhlého osvícení. Rob se tak lekl, že ustoupil raději o krok zpět.
    Gina pomalu promluvila: „Fakta mluví jasně, jsme zavření v kobce a přes tyhle těžké dveře se nikdy na svobodu nedostaneme," řekla, přitom se zamračila ještě tajemněji.
       Rob se na ni smutně podíval. To se ho mohla rovnou zeptat a nemusela provádět tenhle tělocvik. „Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. „Nemáš horečku?" staral se vážně.
     Gina ho však neposlouchala. Její slova vlastně vůbec nepatřila jemu. Jen přemýšlela nahlas, jak jí hlavou proudily nekonečné úvahy a výpočty.
       „Co, cože?" zeptala se najednou, jako by si teprve teď uvědomila jeho přítomnost a také jeho udivený pohled. „Promiň Robe, musela jsem trošku zapřemýšlet, ale myslím, že to mám, " řekla vítězoslavně. „Vidíš támhle ten hřebík na stěně?" Rob přikývl. „Tak ten je nám úplně k ničemu. Ale vidíš támhle ten u stropu?" Rob už raději nereagoval, Gina stejně hned pokračovala: „Tak ten podle mých výpočtů drží celou konstrukci téhle půdy. Když ho vytáhneme, strop se zřítí jako domeček z karet," oznámila prostě a dále mu už beze slov rukou pokynula, aby její teorii prakticky ověřil, ostatně jako vždycky.
        Rob byl z Ginina chování celý nesvůj. Odkašlal si, pomalu přistoupil ke stěně jejich cely, musel se postavit na špičky, a ještě trochu natáhnou celé tělo, aby na hřebík dosáhl, a pomalu, s největší opatrností, ho vytáhl ze zdi. Pak okamžitě odskočil zpátky k Gině. Nestalo se však vůbec nic. Rob se na ni překvapeně podíval. Gina se však vůbec netvářila poraženecky. Naopak se usmívala. „Přesně jak jsem předpokládala. Síly jsou v rovnováze. Ta je však velmi křehká. Robe, jdeme domů," řekla vesele a jemně tleskla. Pod tlakem nepatrné akustické vlny se pohnul malý trámek pod stropem, k němu se přidal další a ještě jeden a společně se opřely o sloup podpírající celý strop. Než Rob stačil vykřiknout, ozval se ohlušující rachot a místnost zavalil oblak prachu. Když se rozplynul, zjistili, že se všechny stěny kobek zřítily jako kostičky domina a oni hledí na stejně překvapené a umazané spolužáky, kterým se zčistajasna rozpadlo vězení na prach. Byli volní.

Pokračování 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info