Vzpoura na kurzech doučování

® R. Raderak

      „Tati?" zeptala se Gina opatrně. Seděla na gauči, v ruce držela učebnici a kolem ní byly rozházené další a další knihy a sešity.
       „Hm...," zabručel Hubert, aniž by zvedl oči od novin.
       „Už jsem se ti zmínila, že moje známky letos celkem hoří? Nějak jsem tomu poslední dobou moc nedala." Výraz ,poslední dobou, byl zvolen hodně diplomaticky. Přesněji řečeno Gina na učení kašlala asi sedm let a pět měsíců. Vlastně do včerejší středy ji škola zajímala asi jako nýtování.
       „Jak moc to hoří?" zeptal se znovu Hubert, opět aniž by zvedl oči.
       „No," Gina popotáhla obočí, „vzpomínáš, jak vloni chytil Lhotecký les a musely přijet další dvě brigády hasičů?"
      Hubert sklapl noviny. Co si pamatuje, z celého lesa zůstala jen hrstka popele. Pak si všiml Giny zavalené v učebnicích. „Ukaž to sem!" Hubert natáhl ruku.
       Gina mu podala rovnou celý stoh sešitů, ať si vybere.
       Hubert si je prohlédl jeden po druhém a vzdychl. „To víš, taky už jsem z toho vyšel," poškrábal se na zátylku. „Ale víš ty co, právě jsem dostal výborný nápad."
        Na Ginu padla náhlá hrůza. „Tati ne, ne prosím! Jen to ne! Víš, jak to dopadlo minule..."
      Jenže Hubert to myslel naprosto vážně a jeho ďábelský úsměv znamenal jediné: paní Hulovou. Vám, kteří jste ještě nečetli původní knihu Garbíci, musíme vysvětlit, že paní Hulová poskytuje vyhlášené soukromé doučovací hodiny pro žáky i studenty z celého města. O jejích metodách se vypravují celé neuvěřitelné příběhy a historky. Ale hlavně se říkalo, že naučí úplně každého. Proto Hubert, přes Giny protesty, vytočil její číslo na telefonu. V okamžiku se na druhé straně ozvalo charakteristické zachrochtání: „Chrocht, kdo je tam?"
        „Paní Hulová, dobrý den, to jsem já, ...ano...ano, chápu, ale... " Hubert položil telefon a otřel si pot z čela. „Víš, že paní Hulová už za svými studenty nechodí, má toho prý moc," zatvářil se udiveně.
        Gině vysvitla náhlá naděje. „Vážně?"
        „...ale ráda tě přijme ve své soukromé doučovací škole," dokončil Hubert a bylo na něm znát, že má telefonát za sebou.
       „V čemže?" vyhrkla Gina. Propánakrále, ona má už i školu? To byla nejděsivější představa od té doby, co měla v první třídě sedět v lavici s blinkajícím Tondou.
       „Už je to tak. Má zkrátka úspěch. Máš přijít zítra ve tři odpoledne. A nechci už nic slyšet." Hubert si vzal noviny a znovu se začetl.

      Gina s Robem se loudali po prázdné asfaltové silnici, plné děr, štěrku a kamenů, lemované hustými keři a nízkými stromky. V téhle části města ještě nikdy nebyli. Co by tu také dělali. Stály tu jen sklady, pronajaté pochybnými firmami nebo opuštěné domy a polorozpadlé továrny. Rob se k Gině přidal. Ne snad, že by se toužil doučovat, to ani nápad, spíš se nudil a doprovodí aspoň svoji nejlepší kamarádku. (I Robovy známky byly v plamenech, ale Rob si z toho vůbec nic nedělal. Jemu stačily příjemné, doutnající čtyřky). Byl tu však ještě jeden důvod, proč Ginu doprovázel: Rob měl totiž vážné obavy. I on slyšel o Hulové vyprávět celé legendy. Například jak prý jednoho sedmáka doučovala matematiku svou vyhlášenou metodou šimrajících nožiček. Ta spočívala v tom, že nešťastníkovi strčila za košili pavouka a nevytáhla ho, dokud plně nepochopil probíranou látku. Hulová měla dokonalé výsledky. Jeden páťák se takhle naučil všechna vyjmenovaná slova v několika sekundách.
       Gina s Robem, oba v zamyšlení, došli před cihlový, oprýskaný dům. Že jsou na místě poznali jednoduše. Na plechových dveřích byl červenou barvou namalovaný nápis:

Doučovací kroušky - nepovolaným fstup zakázán!

      Zastavili se před tímto jazykovým skvostem. „Koukám, že paní Hulová je vyhlášený odborník i na češtinu, " prohodila Gina posměšně.
      „Proč myslíš?" nechápal Rob, jemu na tom nápisu nepřišlo vůbec nic neobvyklého.
      Gina mávla rukou, dodala si odvahy a zabouchala na dveře. Zevnitř se ozvaly těžké kroky a šoupání, nato se plechové dveře s rachotem otevřely. Za nimi stála masivní dáma nebo spíš monolit. Pod nosem jí vlál ještě větší knír, něž kterým se pyšnila minule.
      „Dobrý den, paní Hulová, možná si mě ještě pamatujete, já a tadyhle Rob jsme přišli, protože..." Gina ukázala vedle sebe do prázdna. O Robově přítomnosti svědčil už jen prašný opar vznášející se nad zemí. Gina stála před Godzillou sama.
       „Chrocht, ty jsi přece Mína, že jo?" řekl netvor hrubým hlasem.
       „Ehm, vlastně se jmenuji Gina," dovolila si poopravit paní Hulovou.
        Ta jen mávla rukou. Místo toho z ní vypadlo: „Prachy vod fotra máš?"
      Gina vytáhla svoji peněženku, měla v ní od táty větší obnos peněz, aby si u Hulové kurzy předplatila rovnou na celý měsíc, když je o ně takový zájem. „Táta se ptá, kolik to bude jako.... " začala obchodní jednání Gina.
      Hulová švihla rukou a peníze byly fuč i s peněženkou. Gina stačila sotva ucuknout, div jí Hulové pracka nepřelomila zápěstí. „Tak pojď dál, Míno," zachrochtala paní Hulová a pokynula jí, ať vstoupí.
       Gina vkročila do budovy. Bylo tam temno a odporný smrad. Hulová ji vedla dlouhou chodbou kamsi dozadu. Gina nemohla přeslechnout ze tmy se ozývající sténání, kňučení a nadávání. Na konci černé chodby vystoupaly po schodech nahoru do patra. Tam se nacházely učebny vyhlášené školy paní Hulové: Místnosti a pokoje měly bytelné dveře s ocelovými zámky a některé i s železnými mřížemi. Vlastně to byly takové doučovací kobky. Bylo znát, že se blíží konec školního roku a známky asi hořely leckomu, protože tu bylo úplně plno. Gina za mřížemi poznávala děti z jejich školy. Byl tu dokonce i Dareba s Flinkem. (Kdo z vás nevíte, tihle dva výtečníci jsou ve škole úhlavní nepřátelé Giny i Roba).
      Paní Hulová se zničehonic zastavila. Stály před jednou takovou prázdnou kobkou. „Co že se to potřebuješ doučit?" vyštěkla na Ginu Godzilla.
        „Nejvíc mi asi nejde..." začala Gina vypočítávat svoje školní nedostatky, ale než s dostala k prvnímu, Hulová ji znenadání chytila pod paždí, šoupla do kobky, zabouchla dveře a zacvakla zámek.
        „A to mně nedáte ani nějaký příklady nebo cvičení?" zakřičela Gina skrz mříže.
        „To je přežitek," odsekla Hulová. „Nic takového už není potřeba. Mám teď zbrusu novou metodu: Dám ti dostatek času k přemýšlení, proč si kašlala na učení a uvidíš, jak ti to potom, až tě pustím, půjde." Zasmála se a odkráčela temnou chodbou.

        „Gino! No tak Gino! Jsi v pořádku?" ozval se zvenku známý hlas.
         Gina se podívala ven. Dole, pod okny, stál Rob a tvářil se starostlivě.
       „Jasně, co by se mnou jako mělo být? Nepočítám-li tyhle mříže a to, že mě možná Hulová ještě šoupne do železné panny, už mi schází jen ta koule na noze, ty hrdino," odpověděla klidně Gina.
         „No a co budeš dělat?" zeptal se Rob, Gině neuniklo, že úmyslně použil slovíčko budeš a ne budeme.
         „Nejspíš tě požádám, jestli bys mi nepomohl utéct, co ty na to?" řekla Gina pobaveně.
     Z vedlejší kobky vystrčil hlavu Dareba. „A hele, kohopak to vidím," smál se. „Neříkej, že jsi v koncích? Taková superhrdinka. Z jeho hlasu čišela průzračně křišťálová radost. Vedle něj se objevila i hlava Flinka, druhého protivy. „A jak jinak, je s ní i ta její dělová koule!" I Flink se bavil.
       Rob se k němu otočil zády a názorně mu ukázal, kam mu mají oba vlézt.
       Gina ani jednoho z nich nevnímala. Zavřela oči a chystala se oslovit Garbíky. Koho by tak měla v takové situaci poprosit o pomoc?

       Arny                             Albert

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info