Dovolte, abych vám představil garbíka Nea, počítačového experta, hackera i hráče počítačových her. Kde že jste jeho jméno už slyšeli? Ale ano, znáte ho – Neo, Trinity a Morfeus jsou hlavní postavy filmu Matrix. Asi se ptáte, proč má tento druh Garbíka jméno podle fiktivní postavy z filmu. Je to tím, že většina legendárních a vynikajících počítačových expertů žije skrytě v anonymitě, kvůli bezpečnosti. Vybrali jsme proto univerzálního zástupce, který nikoho neprozradí, ani neurazí.
        Gina se tedy rozhodla použít schopnosti Garbíka Nea, aby se nabourala do sítě radnice města. Nejprve se ale musí nějak nenápadně vypařit ze sálu a vloupat se do starostovy kanceláře. A zrovna teď to vypadalo, že se naskytla výborná příležitost: „Pane Parkere?" šeptla. „Slyšíte tu hudbu? Zní mi povědomě," zeptala se a tázavě se na něj podíval.
        Parker se zaposlouchal do Vivaldiho Čtyř ročních období a znalecky přikývl. „To bude asi free jazz, je to takový chaotický a chybí tam bubny," odborně zhodnotil.
        „A šlo by na to tancovat?" Gina vystřelila překvapivou otázku.
        „Tančit? A proč?" zhrozil se starý voják.
        „Protože jedině tak se dokážeme nenápadně přiblížit k támhletěm dveřím úplně vzadu," řekla a hodila hlavou směrem za sebe. Pak zopakovala otázku: „Tak jde na ten free jazz tancovat?" naléhala.
        Pan Parker se znovu zaposlouchal, přitom něco počítal na prstech. „Je to na čtyři doby, to je dobrá zpráva. Mohli bychom zkusit valčík," řekl nakonec.
       Giny znalosti tance sice nebyly nijak rozsáhlé a končily u sestavy Spadla lžička do kafíčka, ale aspoň věděla tolik, že valčík se tančí na doby tři a tím je také charakteristický. Proto se zamračila: „Pane Parkere, to nemůžeme dát nikdy dohromady, tahle hudba je na čtyři a valčík na tři, to bychom se sešli každý dvanáctý krok!"
        „No dyť!" obořil se na ni. „S tím já právě počítám. Protože oba tancovat neumíme, zůstane nám ta čtvrtá doba, abychom se rozhodli, jak dál." Odpověděl a Gina musela uznat, že na tom něco bylo. Vždycky je dobré mít rezervu, jak říkával její táta Hubert.
       „Máte pravdu," odpověděla nakonec. „Tak jdeme na to!" řekla a postavila se před pana Parkera do pozoru: „Smím prosit?" uklonila se způsobně.
        A starému veteránovi se objevil ve tváři úsměv. „S radostí, velitelko." Chytil Ginu kolem pasu a vrhli se do kola. Tančili moc krásně, a kdyby jim Vivaldy nepřekážel, šlo by se na ně i dívat.
      „A jsme tady," připomenula Gina, když dotančili přes celý sál k zadním dveřím. „Teď uděláme nějaký zajímavý taneční prvek a nenápadně za nimi zmizíme," přikázala.
        Parker přikývl na souhlas a rozhodl se rozkaz okamžitě splnit. Na těžkou dobu si Ginu nadhodil do vzduchu a na lehkou ji prohodil dveřmi jako pytel cementu, sám za ní skočil placáka. Gina dopadla na holou zem a hladila si pohmožděnou ruku.                „Jau, co zase blázníte?"
       „Řekla jsi, abych použil nějaký taneční prvek a mně přišlo, že to k tomu free jazzu zkrátka patří," řekl nevině.
      „Pojďte už radši, máme hodně práce." Gina se sebrala ze země a vykročili tiše ale rychle po dlouhé temné chodbě. Na jejím konci zabočili doprava a pokračovali po schodech nahoru do dalšího patra. Občas se zdálky ozvaly nějaké vzdálené hlasy a v jednu chvíli se museli dokonce ukrýt pod lavicí, to, když kolem nich pospíchal nějaký horlivý úředník, ale jinak cesta proběhla naprosto hladce.
       „Jsme na místě," oznámila velmi tiše Gina a ukázala na cedulku na velikých a bytelných dveřích: KANCELÁŘ STAROSTY.
      „Dovolíš?" odstrčil ji pan Parker světácky, aby zkušeně prozkoumal zámek. „Podle mě jsou zamčené," oznámil zamyšleně.
      „Neříkejte..." Gina zakroutila hlavou. „Kdo by to byl řekl?" Mávla rukou. „To je přece jasné, že jsou zamčené, ale vyrážet je rozhodně nebudeme. Já jsem totiž jednou od táty zaslechla, že kancelář starosty má postranní a nenápadný únikový východ. Prý kvůli novinářům. A ten by zamčený být nemusel," řekla důležitě a zavedla pana Parkera ještě o kousek dál na rozcestí, ze kterého odbočovala kratší, užší a zcela nenápadná chodbička, na jejímž konci narazili na dveře.
      „To by mohl být ten postranní vchod, co říkáte? Prostorově by to odpovídalo. Obešli jsme skoro celé patro dokola a nacházíme se tedy na opačné straně starostovy kanceláře," ukázala na obyčejné papundeklové dveře. „Tak co, tyhle byste zvládl otevřít?"
        „Pche!" odfoukl si uraženě pan Parker a začal zkoumat zámek a ohmatávat futra.
      Gina se posadila naproti na lavici a sledovala starého vojáka, jak ovládá lupičské řemeslo. Asi po dvaceti minutách vzdychání, funění a klení ji napadla samozřejmá a zcela zbytečná otázka. Ale co, zeptat se snad může. „Pane Parkere?"
        „Hm?" ozval se zaneprázdněný lupič, zrovna zkoušel vlastními zuby ohlodat pant.
        „Ale za kliku už jste zkusil vzít, že jo?" zeptala se Gina a bylo jí za takovou otázku trapně.
        „Cože?" Zarazil se starý veterán a zašklebil se pitomě.
        Gina prudce vstala a chytila za kliku. Dveře se se slabým zavrzáním otevřely.
        „Pane Parkere, já z Vás jednou zešílím!" procedila Gina.

      Ve starostově kanceláři panovalo spíš šero než tma, to bylo tím, jak dovnitř dopadalo světlo z pouličních lamp na náměstí. Zato se tam rozléhalo naprosté ticho, jen lehce rušené vzdálenými tóny hudby, která k nim doléhala ze sálu od dvě patra níže. Gina s panem Parkerem se posadili každý k jednomu počítači. „Garbíci, teď potřebujeme Nea, já i pan Parker," poprosila Gina a přání velitelky bylo neprodleně vyhověno. Gina s nově nabytými znalostmi ihned vstoupila do kyberprostoru a pohybovala se tam jako štika v rybníku, svobodně a bez zábran. Najednou z ničeho nic vykřikla: „Uáh, u všech garbích bohů, vidíte to, co já? A já myslela, že je to jen film a on je přitom Matrix skutečný! To jsem nečekala," řekla překvapeně, chvilku o tom přemýšlela, ale pak jen pokrčila rameny. „Vždyť na tom vlastně nezáleží, výsledek je stejný..." řekla a začala se raději věnovat jejich tajné akci. „Teď se, pane Parkere, nabouráme do úřední sítě a prohledáme všechny záznamy. Zkusíme najít jakékoliv informace, třeba o tom, jak pokračuje stavba, jaké má Derviš plány, co chystají a tak. Rozumíte?" přikázala panu Parkerovi, který ji stejně moc neposlouchal, protože si právě v Matrixu programoval bednu kořalky a hodlal ji umístit do svého spacáku pod mostem.
      „Nejprve musíme prolomit heslo," řekla zamyšleně Gina. „Jaké asi tak může starosta mít?" přemýšlela. „Jaké byste si zvolil například Vy?" zeptala se starého vojáka.
      Ten, aniž by se vyrušil z programování, hned vypálil: „PARKER, to dá rozum přece, vlastní jméno nejde zapomenout. I když jednou jsem byl na tak strašlivým mejdanu, že..."
       „Hm," řekla zamyšleně Gina, že se ho vůbec ptala. I když na druhou stranu, proč to nezkusit, řekla si a rychle vyťukala na klávesnici: LAMBERT. Gina se nestačila divit. Na obrazovce se objevil nápis: HESLO AKCEPTOVÁNO. VSTUP DO SYSTÉMU POVOLEN!
       Gina jen vzdychla a ponořila se informační sítě úředníků města. „Ach jo, samé nezajímavé informace," vzdychla Gina po půl hodině hledání. „Co Vy, jak jste na tom, pane Parkere?"
        „Zato já tu mám pořádnou bombu!" zajásal major ve výslužbě.
        „Fakt?" Gina se zvedla ze židle a pospíchala k němu, aby se přesvědčila.
        Parker ukázal špinavým prstem na monitor: „Představ si, že v pátek mají v jídelně buchtičky se šodó!" olízl se.
        „Dejte už pokoj a zkuste se soustředit. Hledáme záznamy o Dervišovi, o stavbě, a ne o jídelně." Gina se posadila zpět ke svému počítači. Bude raději hledat sama. Netrvalo dlouho a narazila na zajímavý soubor s názvem: TAJNÉ, NESMÍ SE DOSTAT DO RUKOU POLICIE. To byl skutečně nápaditý název tajného souboru, pomyslela si, ale na druhou stranu jeho název sliboval, že by nemusela být zklamaná. A taky, že ne. Byla to trefa do černého. Soubor obsahoval všechny záznamy o Lambertových kontaktech s Dervišem, data, jména, částky. Vše bylo sice zaznamenáno ve zkratkách a šifrách, ale i tak to byly samé zajímavé informace. „Mám to, pane Parkere, poslouchejte!" A Gina četla nahlas:

  • Začátek dubna. Stávám se tichým společníkem pana D. Posílám mu na tajné konto deset kaprů. Očekávám podíl na zisku z obchodního centra aspoň dvě štiky ročně.
  • Na stavbě se objevil problém. Nikdo netuší, jak se to mohlo stál, ale jeho lidi zapomněli vykoupit pozemek nějaké paní S. Stojí přímo uprostřed stavby. Ta ho odmítá prodat. Nemůžou pokračovat. Stavba stojí. Pan D. zuří.
  • D. vyjednává, nabízí té staré škebli S. dvacet bělic. Ta stále odmítá.
  • D. za ní posílá vyděrače K., aby ji pohrozil a vystrašil. S. kolabuje a končí v nemocnici.
  • D. je zoufalý. Učiní poslední pokus. Jde do nemocnice, aby paní S. přinutil k prodeji zahrady, nebo mi bude muset vrátil všech deset kaprů i s několika pulci za ušlý zisk.
  • S. však z nemocnice záhadně zmizí. Nikdo netuší, kam odešla.
  • D. pokračuje ve stavbě na vlastní pěst.
  • Květen. Objevuje se zvláštní dívka jménem G., žákyně zdejší školy, má neobyčejné schopnosti a brání zahradu paní S.
  • Na stavbě se dějí divné věci. Nic se nedaří. Pan D. prodělal už nejméně pět cejnů a čtyři infarkty.
  • Pan D. z toho zešílel. Stavba je úředně zastavena. Zatím to vypadá, že místo štik neuvidím ani pár jiker...

      Gina dočetla a byla hodně zklamaná. Upřímně, čekala víc. Starosta Lambert vlastně věděl úplně to samé, co ona. O to víc je záhadou, kam mohla paní Starková zmizet. Ale o tom teď nemělo cenu přemýšlet, dole v sále už je mohli hledat. „Padáme odsud, pane Parkere, nebudeme riskovat, že nás tu načapají," řekla smutně, vypla počítače a oba zase zmizeli v temných chodbách.

Pokračování

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info