S Garbíkem Jokerem se pan Parker začal cítit velmi uvolněně a zase ve své kůži. Proč se vlastně nepobavit, vždyť tenhle večer patří i jemu. Panu Parkerovi se lumpárnou zaleskly oči...
       Starosta Lambert vstal od stolu a svižně vyskákal po schůdcích na pódium k řečnickému pultíku, aby několika vřelými slovy zahájil slavností večer. Měl připravenu krátkou řeč, sepisoval ji necelý měsíc a po několika škrtech se pohodlně vešla na padesát pět stran. Její přednesení by nemělo trvat déle než slabou hodinku, maximálně dvě. No co, alespoň hostům pořádně vytráví, pomyslel si Lambert a zhluboka se nadechl: „Vážení přátelé...," ale nikdo ho nevnímal, protože zraky všech přítomných hostů byly upřeny na pana Parkera, který s garbíkem Jokerem rozjel svoje galapředstavení. Začal zlehka. Nejprve stříhal ušima a dělal nejrůznější škleby, posunky i grimasy. Pak zalezl pod stůl a tahal hosty za nohy, zouval jim boty a svazoval jim tkaničky. Když ho Gina napomenula, posadil se zpátky na svoje místo a pokračoval tím, že vydával nejrůznější, víceméně kanálové, zvuky, jako škrkání, šplouchání, splachování a kručení, až plynule přešel k napodobování všech možných zvířat. Když vyčerpal svoje zoologické znalosti a úvodní entrée zakončil zatroubením buvola v říji, vstal, nenápadně se přemístil pod řečnický pult a začal imitovat samotného pana starostu.
       Hosté se začali smát a starosta Lambert, který byl teprve u dvanácté stránky projevu, začal ztrácet půdu pod nohama. Smějí se snad jemu? Copak má v nepořádku oblečení? Rozepnutý poklopec? Proto u patnácté stránky raději rychle svůj projev ukončil a posadil se zpět ke stolu, zpocený a rudý v obličeji.
       „Skvělá řeč," zatleskal Parker a hosté u jejich stolu se k němu přidali. Byli to většinou radní města, které výstup pana Parkera nijak zvlášť nepohoršil, připomínal jim totiž až příliš věrně jednání s opozicí. Koneckonců, co záleží na tlachání, důležité bylo, že večírek byl zahájen.
        Orchestr na pódiu spustil Malou noční hudbu. Po sále se rozlila příjemná slavnostní atmosféra.
      „Miluju jazz," ohodnotil Parker výkon hudebníků a začal si podupávat do rytmu a luskat synkopy. „Máte ráda hudbu?" oslovil znenadání paní starostou. „Co si takhle jít skočit do kola, když tak pěkně hrajou. Dříve jsem platil za mistra tanga," řekl významně a koketně na ní mrknul. Ta se polekaně podívala na svého manžela.
        „To je Malá noční hudba, pane majore, " poznamenal starosta Lambert. „Na tu se obyčejně tango netančí, " řekl poučně.
Pan Parker ale mávl rukou. „To jsem poznal taky, že to není denní hudba, když je venku tma jak v ranci," kontroval pan Parker a chtěl ještě sebevědomě dodat, že pravý mistr musí umět zatančit tango i na tikání hodin, ale naštěstí se objevil číšník a poněkud trapnou situaci zachránil: „Dáte si něco k pití?"
       „To si piš, že si dáme. Hrň to sem hráběma, mladej. První runda je na mě, další támhle na pana starostu, no a tak dále, dokud nevotočíme celej stůl pěkně dokola." Pan Parker v duchu přepočítal hosty u jejich stolu a spokojeně se usmál, u toho patnáctého už bude o zábavu postaráno a pan starosta si ještě rád střihne na breakdance i na Beethovena.
        Číšníkovi se rozpaky začervenaly tváře: „Ehm, omlouvám se, pane, dnes večer podáváme jen nealkoholické nápoje."
        „Cože?" Parket si strčil prst do chlupatého ucha, jestli dobře slyší. „Copak je tohle besídka mateřský školky?"
       Gina mu pod stolem dupla silou na nohu a pan Parker se rázem uklidnil. „Dobrá, jak chcete, dám si z vlastních zásob," řekl a vytáhl placatku.
        Za okamžik přišel další číšník s velikou a horkou mísou polévky. 
       Pan Parker první chod okamžitě rázně zamítl. „Tak to já nemůžu, kdepak. Já totiž nesmím žádná řídká jídla. Nevím proč, ale hned se mi objeví na protější straně, ani nestihnou vystydnout," smál se.
       Po polévce přinesli hlavní chod a pan Parker se zdál být konečně spokojený, protože se mu trefili do chuti. „To si dám líbit, není nad dobře upečenou vránu s knedlíkem a se zelím!"
        „Proboha, to je přece kachna!" zhrozila se Gina.
      Parker se dlouze zamyslel. „Jo, a jak to můžeš tak jistě vědět? Kolik vran už si v životě upekla a snědla, he? To já spořádal celá hejna," řekl sebejistě a přesto, že to byla jen obyčejná kachna, v panu Parkerovi zmizela jako dotace z Evropské unie.
        „Co tam máme dál?" rozhlédl se zvědavě kolem sebe, ale to už na ním stál opět ten číšník. „Co takhle dezert?"
        „Ani nápad, pouště mám plný zuby," otřásl se.
        „Promiňte pane majore, dezertem se myslí sladká tečka na závěr hostiny," poučil ho Lambert.
        Taková informace ovšem pana Parker vůbec neuklidnila, spíš naopak. „Tak to si už vůbec nedám. Víte kolik teček jsem v putykách dostal na závěr? A taky byly pokaždé sladké, páč jsem si po nich už nic nepamatoval a probudil jsem se až na záchytce nebo v policejní cele," řekl smutně.
        „Ale ne!" Gina ho zatáhla za rukáv a krátce sykla: „U všech hromů, dezert je zákusek. Dort například."
       Jenže to nebyla tak úplně pravda. Místo dortíku přinesli třesoucí se pudink a pan Parker se na číšníka znovu přísně obořil: „Už jsem vám přece říkal, že řídká jídla nemůžu. Ale je vidět, že mi to nevěříte a chcete se mermomocí přesvědčit na vlastní oči. Prosím, tady to máte," řekl pobouřeně a v rychlosti do sebe naházel celou misku pudinku. Ani ne v půl minutě se dostavil první důkaz jeho tvrzení. „Už to bublá, už to tlačí, už to troubí v zatáčce, to bude fičák, sám uvidíte, ale pak si nestěžujte, že jsem vás nevaroval."
      Paní starostová se zvedla a s šátkem před pusou odešla, pan starosta vyběhl za ní. Pan Parker se pak naklonil k Gině: „Měla si pravdu, fakt si to užívám!"

Pokračování

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info