Večírek pana Parkera

® R. Raderak

      „Gino? Jsi to ty?" ozval se odněkud povědomý hlas. Gina šla zrovna po chodníku s několika děvčaty a dvěma chlapci z devátého ročníku, příjemně se bavili, laškovali a smáli se. Podivný hlas je však přerušil.
       „To nic, to bude asi nějaký omyl," Gina mávla rukou a dělala, že se jí to vůbec netýká.
       „Gino, no tak Gino!" Hlas zněl naléhavě, snad šlo někomu o život. Jenže, když se rozhlédli, nikoho pořádně neviděli.
      „Gino, tady jsem," ozvalo se znovu, tentokrát i s dutou ozvěnou a hned nato z kontejneru na odpadky, který stál přímo u silnice, vykoukla plešatá hlava s řídkým vlasem a usmála se bezzubým úsměvem.
       Já to tušila, pomyslela si Gina a bylo jí nanejvýš trapně. „Teď ne, pane Parkere, prosím, moc prosím, teď ne!" sykla na něj.
        „Jenže já mám vážně velkej průšvih," oznámila prostě hlava čouhající z kontejneru a zatvářila se nešťastně.
       Gina se zarazila. Abyste rozuměli, pan Parker byl (bohužel) jeden z členů jejího obranného roje. Starý veterán a voják mnoha válek a konfliktů, žoldák, kterému úřady neuznaly jeho válečné zásluhy ani penzi, takže se z něj stal tulák a bezdomovec. Pan Parker byl člověk, který se naučil všelijak protloukat životem, takže vykonával snad všechny práce na světě nebo to aspoň tvrdil, ale všechny špatně, protože vůbec všechno, čeho se ujal, skončilo naprostou a totální katastrofou. (Kdo četl původní knihu Garbíci, mi dá jistě za pravdu). Ale na druhou stranu, abychom byli spravedliví, Parker byl jedním z nejvěrnějších a nejobětavějších bojovníků obranného roje. Neváhal se vlastním tělem vrhnout do jakékoliv, i když naprosto beznadějné situace. A také nesmíme zapomenout, že měl Ginu a Roba opravdu rád.
        Gina proto naznačila spolužákům, ať klidně pokračují, ona že si promluví s tímto podivným známým a hned je dožene.
        „Tak co se zase stalo?" zeptala se, když byli sami, protože tušila katastrofickou zprávu, jak u něj byla zvyklá.
Pan Parker se vynořil z kontejneru a posadil se na okraj. „Jde o to, že spolek pro chudé pořádá na radnici slavnostní večer a představ si to, já jsem dostal taky pozvánku."
        „To je ten průšvih?" podivila se Gina. „To je snad milé. A co já s tím?" nechápala.
       „Když já nevím, jestli to zvládnu." Zatvářil se nešťastně. Na tomto místě musím ještě upřesnit, že pan Parker sice uměl všechno na světě, kromě těch nejobyčejnějších věcí, jako byly základy slušného a společenského chování nebo třeba i základy hygieny. „Já prostě nevím, jak se v takových situacích mám chovat, aby to nedopadlo zas nějakou vostudou. A tenhle večer to bude asi něco extra nóbl. Má tam být hudba, bude se tančit a hostit nás prý bude sám pan starosta," řekl vážně.
      Gina se ušklíbla. Pche! Starosta Lambert byl spolčen s Dervišem, to moc dobře věděla, ale to teď, jak se zdá, nebylo vůbec důležité. „Pane Parkere, pořád nechápu, jak Vám můžu pomoct?" zeptala se upřímně. Nepokládala za obtížné sednout si ke stolu, vzít do ruky příbor a v klidu se najíst, přitom mlčet. Co se na tom dá pokazit? pomyslela si. „Kdybych pro Vás mohla něco udělat, neváhala bych ani minutu." Gina vzdychla, jak nejsmutněji uměla. „Takže bohužel," pokrčila rameny a chtěla se dát do kroku, aby dohnala kamarády a ukončila tenhle trapný rozhovor.
       „Ta pozvánka je totiž pro dva..." vyhrkl Parker.
       Gině ztuhla krev v žilách. Okamžitě jí to celé docvaklo. A protože byla jeho velitelkou, nemohla odmítnout. Členové roje si musí vzájemně pomáhat, to je odvěký zákon Garbíků a Gina, jako První Sestra, ho musí ctít. „A kdy se to jako koná, měla bych se také připravit," zeptala se smutně.
       Pan Parker mávl rukou, aby naznačil naprostou pohodičku a klídek. „Máme spoustu času, je to až vod vosmi," řekl vesele.
      „Dneska?" Gina vytočila hlas do výšky.
     „A kdy jindy?" Parker se zatvářil značně překvapeně. „Kdyby to bylo až zítra, to bych tě s tím takhle dopředu neobtěžoval," vysvětlil.
     Gina kapitulovala a přikývla. „Platí," řekla, ale spolužáky už nedoháněla. Měla o zábavu postaráno – půjde s největším mamlasem v celém kraji na ples bezdomovců, no neberte to...

       Gina čekala přesně v půl osmé před radnicí. S parádou to nepřeháněla. Napadlo jí, že i kdyby si přes hlavu přehodila pytel od brambor, bude na plese bezdomovců za hvězdu večera. Oblékla si proto jen obyčejné šaty a přes ramena přehodila svetřík, kdyby bylo později večer chladno. Ale kde jen může pan Parker být? Gina se podívala netrpělivě na hodinky, bylo deset minut po půl osmé, k radnici už dávno proudily zástupy hostů, a její společník samozřejmě nikde. Třeba to vzdal, napadlo ji po další minutě marného vyhlížení. Jenže k jejímu velkému zklamání se za dalších pět minut ozval hvizd nějaké povědomé melodie, nato se zpoza rohu vynořil švihák, jemuž by fešák Hubert nesahal ani po kotníky. Pan Parker přicházel ve vší parádě. (Ano, nenechte se zmást, myslel jsem vší parádu, jako od slova veš... Pozn: R. Raderak). Na sobě měl kalhoty, které nedosáhly dál než pod kolena, sako, na kterém bylo na první pohled poznat, že předchozí majitel byl surově ubodán, protože mělo na zádech díry od nějakého ostrého předmětu, pod sakem se mohl pochlubit košilí s červenými skvrnami od vína (budeme v to aspoň doufat), a na noze měl každou botu jinou, přičemž ta levá byla teniska a pravá zase plážový sandál. Aspoň, že ta jeho kravata měla pěkný hnědý vzor. Ne počkejte, to nebyl vzor, vždyť ona byla ohořelá a očouzená. Ovšem nejnápadnější stylistický zásah byly jeho sčesané a nagelované zbytky vlasů (pěti). Čím byly nagelované se Gina bála domýšlet. Tipovala lepidlo na tapety.
       Parker k ní dokročil tanečním krokem, roztáhl sako jako na módní přehlídce, aby se předvedl v plné parádě. Gina ucítila závan odpadků a pálenky. Pak ze zadní kapsy kalhot vytáhl rybí kost a chtěl doladil účes, jenže lepidlo asi už zatuhlo, takže se kost do vlasů zapíchla, zlomila se a trčela mu z hlavy.
        Gina zkameněla. Nečekala zázraky, ale zatím to vypadalo jako začátek zlého snu, nebo zombie apokalypsy.
       „Madam, můžeme vyrazit," řekl Parker a nastavil Gině rámě. Ta zaváhala. Ne že by byla z cukru, jako jiné holky ze školy, to ani náhodou, ale zkuste se chytit někoho, komu poskakuje kravata, protože v ní vši tancují čardáš....

       U vchodu do radnice stály dvě solidní dámy a kontrolovaly pozvánky. „A je to tady." Pan Parker zničehonic zkameněl na místě a úsměv i dobrá nálada byly tatam. „Já, jak stojím před úředníky, vždycky se mi rozklepou kolena a ztratím řeč."
        „To zvládnete, uvidíte, nic na tom není," povzbuzovala ho Gina.
     „Vaše pozvánky, prosím," řekla jedna z těch úřednic a pan Parker se začal roztržitě šacovat, čímž kolem sebe rozdmýchával popelnicový mrak. Gina postřehla, jak ta paní udělala krok zpět.
       „Kam jsem jen tu pozvánku mohl dát? Aha, už vím, na bezpečné místo," zvolal Parker a sáhl si do levé ponožky, odkud vytáhl nejprve rozmrzelého švába, který si tam už léta spokojeně a nerušeně bydlel, a pak i zmačkaný kus papíru, který úslužně podal úřednici.
         „Vy jste pan Parker?" zeptala se chladně, pozvánku přitom držela jen dvěma prsty za růžek.
      „Major Parker," opravil ji starý veterán ve výslužbě. „A tohle je neteř mojí sestry z druhého kolene," představil svoji mladou společnici.
         Paní se zamyslela: „To by ale znamenalo, že je to vaše vnučka!"
         Pan Parker se zatvářil překvapeně. „Vážně?" Podíval se na Ginu. „To bychom měli oslavit. Kolikrát v životě se vám narodí vnučka, že jo?"
       Gina se začervenala a šťouchla do něj loktem. „Dědeček rád šprýmuje," řekla co nejroztomileji, přitom myslela na jedinou věc – už aby to měla za sebou. Paní jen pokrčila rameny a pokynula jim, že mohou pokračovat dál.
        Stejně jako ostatní hosté i oni se zastavili v šatně, aby si odložili. Parker hodil na pult svůj kabát, až se z něj zaprášilo a oslovil šatnářku: „Dejte mi na něj pozor, matko, ať se nezašpiní. Půjčil mi ho pajdavej Béďa, to je můj dobrej kámoš, do včerejší středy v něm přespával pod mostem vedle mě, než dostal svrab a takovou nepříjemnou svědivou vyrážku, takže ho odvezli do nemocnice a nebude ho nějaký pátek potřebovat." Aby svoji žádost podpořil, zalovil v kapse a vytáhl hrst předmětů spolu s ušpiněným drobákem, a ten podal ho paní v šatnářce.
        Potom pokračovali nahoru po schodišti k hlavnímu sálu. Jenže úzkost pana Parkera byla větší a tíživější. „Co si takhle dát něco na kuráž?" ukázal na bufet. „Neboj, peníze mám." Sáhl si do druhé ponožky a vytáhl zmačkanou a ušmudlanou bankovku.
        Gina se na něj přísně podívala. Přímo nesnášela, když pan Parker pil.
      „Dobře, dobře, bufet vynecháme, jen se na mě tak nekoukej. Koneckonců si můžu pomoct z vlastních zásob," řekl šibalsky, sáhl do útrob saka a vytáhl poloprázdnou umaštěnou a zašpiněnou lahev, ze které nejspíš ucucával i pajdavej Béďa.
         „Ať vás ani nenapadne pít!" protestovala důrazně Gina. „Jdeme!" zavelela a doslova ho vtlačila dovnitř.
        Ocitli se v prostorném, slavnostně vyzdobeném sálu. U stropu visely zářící křišťálové lustry, stoly byly úhledně prostřené a na pódiu hrál malý orchestr. Velmi příjemné prostředí.
        Bohužel přišli jako poslední a jediná dvě volná místa byla u stolu přímo pod pódiem, kde seděli i úředníci města a sám starosta Lambert se svou chotí. Pan Parker už se celý třásl.
         „Klid, to zvládneme," chytila ho Gina za rukáv. „Teď si vyberte vhodného Garbíka, se kterým se budete cítit co nejlépe," šeptla mu do ucha a Parker přikývl na souhlas. Jakého Garbíka byste vybrali vy?

                                  Joker                                    Joby

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info