Gina pomoc Robových bratranců s vděkem přijala. Na hrubý pytel patří hrubá záplata, tak je to přece správně. Proto už za hodinu stála Gina, Rob a jeho tři bratranci z Tyrolska, Wurst, Schmalz a Fleck před majestátním vjezdem na farmu. Byla to široká asi pět metrů vysoká brána s obrovským nápisem: Vítejte v Darebově!
       Wurst si při pohledu na nápis odplivl, aby stručně a výstižně vyjádřil, co si o takové rodině, jejichž děti se ve volných chvílích vloupávají do cizích domů a kradou, myslí. „Kde bydlí ten malej zloděj?" zamířil rovnou k jádru věci.
        Odpověděla mu Gina: „Vidíš támhletu střechu? To je jejich sídlo," špitla. „Tam někde by měl mít Dareba svůj pokoj. Já s vámi ale nemůžu, to je snad jasné, mě znají, z toho by byl obrovskej průšvih."
         „Ani já ne," přidal se Rob a Schmalz se na něj přísně zamračil. „No, já jen, aby nás na ně už nebylo moc. To by nebylo fér," vysvětlil hned Rob, zatvářil se drsně a také plivl.
         Schmalz chvilku váhal, pak ale přikývl na souhlas a obrátil se na Ginu: „Ničeho se neboj, nech to klidně na nás a my už to vyřídíme ke vší spokojenosti," řekl a pohladil si bujný plnovous.
         „Přesně tak, můžeš to pokládat za hotovou věc," přidal se Wurst, protáhl si kšandy, popostrčil čapku s pírkem více do čela a bez meškání vyrazil jistým krokem horala, odhodlaného do oběda zdolat obtížný vrchol. A hlavně, k čemu plýtvat slovy, když můžou mluvit jeho už tak nedočkavé pěsti. Schmalz s Fleck byli stejného názoru, oba radostně zajódlovali a následovali nejstaršího a také nejtlustšího bratra jako jeden hroch, vlastně jako jeden muž, až se země zachvěla. Za okamžik jim všichni tři zmizeli dohledu a Gina s Robem jen cítili, jak se jim třese půda pod nohama.
      „Robe?" zeptala se najednou s jistými obavami Gina. „Myslíš, že děláme dobře? Nějak se mi to přestává líbit. Mám neodbytnej pocit, že z tohohle bude děsnej malér..."
         Rob si otřel zpocené čelo a přikývl na souhlas. „A proč myslíš, že jsem ti je nechtěl představovat, he?"

       Golemové zatím rázovali středem široké příjezdové štěrkové cesty směrem k rodinnému domu Darebových, když se za jejich zády ozval hrubý hlas: „Héj, vy tam!" křikl na ně muž v pracovním oděvu, který u cesty zastřihoval okrasné keře, nejspíš zahradník. „Tady nemáte, co dělat!"
        Nikdo z bratrů si ho ale vůbec nevšímal, natož aby se mu obtěžovali odpovědět, a kráčeli v klidu dál, až se třáslo i listí na stromech.
        Zahradník zbrunátněl vzteky, přidal na hlase i na naléhavosti: „Tak slyšíte mě? No vy, v těch smějnejch kraťasech. Mazejte odsud, nebo na vás zavolám chasníky!" znovu neomaleně zakřičel, nato je rychle předběhl a zastoupil jim cestu, hrábě měl přitom výhrůžně namířené před sebou.
        Robovi bratranci konečně zastavili, ale ani teď zahradníkovi neodpověděli. Místo toho Wurst jednou rukou chytil jeho hrábě a jediným stiskem je přepůlil, jen to křuplo a k zemi se snesly piliny. Schmalz popadl jeho kárku s nastříhanými větvičkami a jediným rozmachem ji zahodil daleko na pastviny.
         Zahradník zbledl hrůzou, chtěl se dát na útěk a zavolat přinejmenším brigádu rychlého nasazení, jenže Fleck ho chytil za límec: „Kde najdeme toho syčáka Darebu? Mluv!"
          „Kterýho?" zeptal se šokovaný zahradník.
      „Mladýho," upřesnil Schmalz a zničený zahradník vykoktal: „Myslím, že je dneska doma, ve svým pokoji. Má tam kamaráda, od oběda nevyšli ven."
         Wurst, Schmalz a Fleck se po sobě významně podívali. „Prima," řekl Fleck a pokynul bratrovi, aby nebohého zahradníka pustil. A bylo to na poslední chvíli, protože Schmalz se ho právě chystal poslat za svojí kárkou.
         Mladí Kyklopové pak došli nikým již zbytečně nezdržováni k domu. Wurst se ani neobtěžoval použít zvonek a zabouchal pěstí na dveře, až se prohnuly v pantech, jak se to dělalo kdysi v temném středověku. Téměř okamžitě jim otevřela paní Darebová, pobouřená takovou hrubostí a neomaleností. Kdo si dovoluje chovat se v jejich domě jako barbar? Ale jen na svém prahu spatřila tři strašlivě se tvářící obry, v kožených kraťasech a s plnovousy až k pasu, připomínající spíš postavy ze severských legend, pochopila, že s těmi barbary nebyla daleko od pravdy. Paní Darebová zaječela čirou hrůzou.
         „No, no, no. Snad to nebude tak zlý, panímámo," snažil se zmírnit napětí Fleck. „Přišli jsme si pro jednu věcičku, kterou váš syn ukradl naší kamarádce," vysvětli důvod tak neobvyklé návštěvy. „Ale když nám ji bez problémů vrátíte, vyřídíme to v klidu a nebudeme z toho dělat žádný skandál..."
      Ani nedomluvil, když za jejich masivními zády zahvízdaly pneumatiky. Právě přijely dva nákladní automobily plně naložené chasníky z vinic a polí, kteří svým pánům přispěchali na pomoc, zburcováni šokovaným zahradníkem. Muži vyskákali z korby a obklopili Robovi bratrance. Byli to samí zdatní borci. Někteří měli v rukou hrábě, jiní lopaty a našli se i tací, kteří si neváhali vzít na nezvané hosty i vidle. Za nimi se z jatek a prasečáků rojili krmiči a řezníci. Na pomoc jim přibíhal i správce se psy a ve spěchu si nabíjející brokovnici.
        Wurst, Schmalz a Fleck si srocení zaměstnanců farmy vůbec nevšímali. Místo toho Schmalz znovu zdvořile oslovil paní Darebovou: „Mno, takže ještě jednou a naposled, ať to zbytečně neprodlužujeme a můžeme jít každý po svým: kde najdu toho vašeho malýho zloděje?"
         V tu chvíli Schmalze něco pošimralo na zádech. To ho jeden z dělníků přetáhl lopatou přes záda takovou silou, až zlomil násadu. Schmalz se jen otráveně podrbal na zátylku, jako by ho obtěžovala moucha. Zato Wursta se dotklo, že si dovolili vztáhnout lopatu na jeho mladšího bratra. Otočil se na místě a říhnul si tak mohutně, až prvních pět chlapů, kteří měli tu smůlu, že stáli nejblíž žíravému dechu, povalil na záda. I Flecka se to nezdvořilé pošimrání lopatou dotklo, a protože byl z bratrů nejútlocitnější a nechtěl nikomu z chasníků ublížit, chytil jeden z náklaďáků za podvozek a jedním trhnutím ho převrátil na střechu.
       Mezitím k domu proudily další posily. Přibíhali dělníci z polí, ranaři z okolních vinic, přijížděli na motorkách i na traktorech a v dálce se dokonce objevil i jeden kombajn. Během krátké chvilky se uprostřed farmy shromáždila malinkatá armáda. V jejím čele stála paní Darebová, šťastná, že s pomocí svých zaměstnanců dokáže tyhle nestvůry odrazit.
        „Dál ani krok!" vykřikla statečně.
        Bratranci se po sobě s úsměvem podívali a natáhli před sebe ruce, aby se rozlosovali:
Eja, heja, buřt a flek, k jitrnici patří špek,
Eja, heja, křen a prejt, k jitrnici patří...
„...stejk!" zařval šťastně Wurst, na kterého vyšel los. „Díky bráškové, díky. Ale teď se pěkně posaďte, já už to vyřídím," řekl a obrátil se na armádu chasníků před sebou. „No tak co bude? Přece tu nebudeme jen tak stát a čučet na sebe. Snad se i trošku pobavíme, když už jsme se tady tak pěkně sešli," řekl, vyhrnul si rukávy, plivl si do dlaní a zajódloval jako siréna protipožárního poplachu: „Óleleíí!" A vzduchem se nesl zvuk první facky...

      Šarvátka netrvala dlouho. Zaměstnanci farmy, když zjistili, že se ocitli tváří tvář jisté záhubě, se nakonec zbaběle rozprchli, jako zajíci před myslivcem. Začínalo jim docházet, že mají nejspíš co činit s kyborgy z jiné planety, kteří přišli vyhubit lidstvo a nešťastnou náhodou začali právě na jejich farmě.
        Myšlenky paní Darebové se ubíraly podobným směrem. Proto znovu příšerně zaječela, zabouchla dveře, zamkla je na deset západů a přisunula před ně botník. Pološílená strachy vzala telefon a vytočila policii. Prosila je, ať okamžitě přijedou a vezmou s sebou aspoň tankovou brigádu. Nebo raději dvě, dodala velmi vážně. O dělostřeleckou podporu už pořádat nestačila, protože se ozvala strašlivá rána a zvuk praskajícího dřeva. Wurst pupkem jako beranidlem vytrhl dveře z pantů a ty odletěly i s kusem zdiva až na opačný konec místnosti.
         To už v hale po boku své choti statečně stál i pan Dareba, ozbrojen puškou na kance. Ruce se mu samou hrůzou třásly a po čele mu stékaly krůpěje potu. „Odstupte, zplozenci temnot!" křikl rozechvělým hlasem a odjistil svoji zbraň. Pan Dareba byl na rozdíl od své choti přesvědčen, že tihle tři jsou vyslanci samotného Pekla, jako zničující předvoj k Luciferově invazi. Byl tak omráčený pohledem na mladé chasníky z Tyrolska, že nebyl schopen vystřelit. Schmalz ho v jeho teorii o stvůrách pekelných utvrdil, protože mu vytrhl pušku z ruky, vytáhl z ní náboje a jako by nic je spolkl. Jeho bratři se tomu povedenému kousku začali smát. „Ho, ho, ho! Já měl dneska k snídani fazolky s bůčkem, takže večer můžeme soutěžit, kdo dá větší prdu..." Nato se Fleck obrátil na bledého pana Darebu: „Ptám se naposled, kde je tvůj syn, prďolo?" zahřměl.
        Nahoře na schodišti se něco pohnulo a Wurst postřehl dvě hlavy, jak leknutím, že si jich všimli, zase zmizeli. Pak nad sebou slyšeli kroky panického úprku. Nebylo pochyb, že jsou u cíle.
      Wurst pokynul bratrům a všichni tři se dali opět do pohybu. Rozrazili paní Darebovou i pana Darebu, klečícího a drmolícího modlitby se vztyčeným krucifixem, a pomalu kráčeli nahoru po schodišti, které pod strašlivou tíhou vrzalo a skřípalo. Mládenci došli až na konec chodby, kde Wurst vstoupil zamčenými dveřmi do pokoje mladého Dareby, jako by tam žádné dveře ani nebyly. Schmalz se už vůbec nezdržoval takovou zbytečností jako jsou dveře a prošel rovnou cihlovou zdí. Uvnitř, když opadl oblak prachu a mouru, si všimli pod postelí se ukrývajících chlapců: Dareby a Flinka.
        Oba mladíci byli při pohledu na tři vousaté a divoce se tvářící bratry přesvědčení, že odbíjejí poslední minuty jejich bídných životů. A nebyli daleko od pravdy, protože Schmalz chytil jednou rukou těžkou dubovou posel a odhodil ji jako kus papíru.
         „Který z vás darebáků je mladej Dareba?" zeptal se Fleck, který byl z bratrů nejmírnější a vždycky se snažil se svým protivníkem před rozválcováním promluvit.
          Flink srabácky ukázal na kamaráda vedle sebe.
        „Aha!" křikl Schmalz a hrubě se na Darebu obořil: „Mluv, lumpe, kde je květina, kterou jsi ukradl Gině?" zaburácel, že by před ním i Krakonoš strachy zalezl zpátky do Obřího dolu.
        Mladý Dareba se po kolenou doplazil ke skříni, otevřel ji a vytáhl oranžovou květinku v malovaném hliněném květináči. Poklekl na kolena a třesoucí se rukou ji nabídl Fleckovi. „Už to nikdy neudělám, slibuju," mumlal bledý strachy.
         Fleck si ji od něj opatrně převzal a pečlivě si ji prohlédl ze všech stran, jestli je v pořádku, jestli snad není polámaná. To by pak nejspíš polámal i Darebu. Za každý lísteček jednu ručičku.
        Když se ujistili, že květina je v pořádku, Robovi bratranci z Tyrolska se pomalinku a beze spěchu otočili a opustili dům Darebových.

Pokračování 

Zahrajte si také webovou hru: 

WURST!

Wurst

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info