„Díky, chlapci, vážím si vaší nabídky, ale tohle si musím vyřídit sama," řekla omluvně Gina. Wurst chtěl sice protestovat a mumlal něco o rozemletí na prach a vylisování do poslední kapičky, ale Gina jeho námitky rozhodně zamítla. „Je vidět, že se ještě moc neznáme. O mě se nemusíte bát, já už si dokážu poradit," řekla a obrátila se na Roba: „Pojď, musíme vykonat malou neohlášenou návštěvu."
        Garbík Napoleon už se kolikrát osvědčil. Přitom celý jeho úspěch spočívá v prosté skutečnosti, že v dobře sehraném týmu je obrovská síla, že totiž schopnosti jednotlivých členů se vzájemně doplňují a násobí. Proto Gina znovu vsadila na tohoto geniálního stratéga. Okamžitě svolala celý svůj obranný roj a společně se vydali na farmu rodiny Darebových. Úderný oddíl tvořili její nejvěrnější bojovníci: Rob samozřejmě, starý voják Parker, učitel tělocviku Standa, táta Hubert a jeho přítelkyně Mandy. Ostatní, jako například ředitel Beran nebo paní učitelka Tomsová, obklíčili farmu, aby odřízli všechny přístupové cesty a zadrželi případný příjezd posil. Dokonalý plán hodný strategického génia!
       Krátce z večera kráčela přepadová jednotka pastvinou směrem k farmě. Šourali se vysokou trávou, tiše, mlčky a obezřetně, přitom se co chvíli ohlíželi a rozhlíželi na všechny strany, jestli je někdo nezpozoroval. Vybrali si cestu přes rozlehlé západní pastviny, protože z tohoto směru se při troše štěstí ocitnou nepozorováni přímo u sídla rodiny Darebových. Na obloze se rozpouštěly poslední zbytky mraků, šero houstlo, padala večerní rosa a z polí a vinic se plížil chlad. Šli spořádaně za sebou kachním pochodem, jako horalové při výstupu na nebezpečný vrchol. Jako první si energicky vykračoval starý voják pan Parker a to z jediného důvodu: farmu i její okolí dobře znal. Velmi často se tu potloukal, somroval podél sadů a vinných sklípků, skladů i kůlen, vybíral krmelce, přespával v seníkách, ale především slídil kolem kurníků, které provrtával mlsným a hladovým pohledem. A také odsud často utíkal, stíhán dělníky a správcovými psy, většinou i doprovázen broky... To všechno mu Gina ochotně věřila, a proto, ač nerada, mu svěřila vedení dnešní tajné operace.
          Skupina se zrovna na pokyn vůdce zastavila u napajedla pro krávy. Několik stračen tu líně přežvykovalo a tupě čumělo, úplně stejně jako Rob na písemku z fyziky. Odteď museli pokračovat opravdu jen s největší opatrností, sídlo rodiny Darebových bylo totiž tak blízko, jen co by pan Parker placatkou dohodil. Veliký a rozlehlý dům byl postaven z červených pálených cihel do tvaru písmene U, s podloubím táhnoucím se podél celého přízemí, s řadou sloupů porostlých břečťanem a vyzdobených květináči. Darebovi byla zámožná rodina, jen co je pravda. Ale kde měl pokoj jejich nezdárný synáček, tudíž kde by moha být ukrytá ukradená garbióza, to netušil nikdo. Jejich plán byl proto načrtnut jen v letmých obrysech. Poté co se dostanou dovnitř, musí spoléhat jen na svůj um a štěstí.
         „Takže kudy teď, pane Parkere," zeptala se šeptem Mandy. „Dál už pokračovat nemůžeme. Že by si nás přímo pod okny nikdo nevšiml, na to bych rozhodně nesázela," řekla a zraky všech přítomných tázavě spočinuly na starém vojákovi.
       „Taky že dál neuděláme ani krok," souhlasil starý veterán. „Použijeme totiž jednu moc užitečnou fintičku," oznámil přítomným a zamnul si ruce.
          Gina se zhrozila. Finty pana Parkera měly většinou smrtící účinky, ne však pro nepřítele ale pro ně samotné. Pokaždé to byla taková malá atomovka do vlastních řad. Proto na něj rovnou udeřila: „Řekněte nám hned, co znamená ta vaše fintička, než zase díky vám spadneme do nějakého průšvihu."
          Parker mávl rukou, aby naznačil úplně zbytečnou starost, a hned ochotně vysvětlil, ukázal přitom špinavým prstem před sebe: „Dostaneme se tam s támhletím stádem krav. Zamotáme se mezi ně a ony nás nepozorovaně dovedou rovnou do kravína. Odtamtud už je to k nejbližšímu oknu jen pár kroků," řekl.
         Mandy se zatvářila zklamaně. „To zní sice zajímavě, jenže jak chcete těm stračenám přikázat, aby za námi šly, notabene na povel?" zeptala se a Hubert ji podpořil: „No právě, ty půjdou jedině za nějakým pořádným volem," řekl naprosto vážně.
         Zraky všech přítomných se z Mandy a Huberta opět přesunuly na pana Parkera, co na takovou, celkem správnou, námitku odpoví. Jenže do plánování taktického přesunu se nečekaně zapojil i tělocvikář Standa. „Jestli potřebujete vola, pak je to jednoduchý jak facka, to zvládnu sám," řekl prostě.
          Rob vyprskl smíchy, zatímco ostatní zapíchly svoje pohledy raději do země. Ale pan učitel Standa to myslel smrtelně vážně: „Nevím, co je tady k smíchu, předvedu vám dokonalého vola, no fakt."
         Gina se podívala na tátu. Ten jen pokrčil rameny, což mělo asi znamenat: proč ne, zkusit se to může. Gina tedy jen beze slov pokynula rukou ve smyslu – dobrá, je to vaše, pane učiteli.
          Standa si odkašlal, stoupl si před přežvykující stračeny a spustil: „Bů, hů, huš, kuš!" Ale krávy na něj tupě čučely, asi jako žáci, když po nich chce běhat patnáctiminutovku.
          Pan Parker se uvelebil do kupy sena, dal si do pusy stéblo trávy a kibicoval: „Kdepak, pane učiteli, to není ono. Musíte ukázat, že jste nadsamec, vůdce stáda, hormonální tornádo!" radil pan Parker a mávl nad Standovým slabým výkonem rukou. Pan učitel si tedy klekl na všechny čtyři a začal předvádět býka přesně podle pokynů zkušeného veterána. „Bůůů! Můůů!" bučel z plných plic a poskakoval jako čert. A zabralo to. Výkon pana učitele byl tak přesvědčivý, že kde se vzal, tu se vzal, ze stáda krav se vyřítil skutečný obrovský býk, svalnatý obr, jako bájný Adonis, který už měl Standova provokování dost a kterého si do této chvíle vůbec nikdo nevšiml. A než se učitel Standa mohl vzpamatovat, býk ho nabral na rohy a utekl s ním na širé pastviny.
         Panu Parkerovi vypadlo stéblo trávy z úst, jak byl zaskočen, stejně jako ostatní, kteří jen mlčky pozorovali pana učitele Standu mizícího kdesi v dálce. Do ticha promluvila Mandy: „Je třeba se na to dívat optimisticky, přátelé," řekla, „Standa je přece jen pedagog, s volem by si měl poradit..."
        Tím ovšem plán pana Parkera definitivně padl (jak jinak, z toho se stávala pomalu tradice). Naštěstí tou dobou padla už pořádná tma, takže si mohli dovolit přejít přes pastviny ničím nekryti rovnou k prasečáku. Odtamtud to bude naprostá brnkačka.
       Jenže jak se blížili k příbytku vepříků, už z dálky slyšeli, jak to v něm hučí jako ve škole o přestávce. A když vstoupili dovnitř, bylo to ještě horší. Prasátka začala doslova šílet jako by je přišel navštívit řezník.
       „To nepůjde," zařval Hubert rezolutně, aby vepříky překřičel. „Takhle vzbouří celou farmu. Musíme se vrátit, jinak nás tady brzy načapají," podělil se o svoje obavy, protože už se viděl s náramky v policejní cele.
        Jenže pak se stala neočekávaná a naprosto neuvěřitelná věc: jako poslední vstoupil do prasečáku pan Parker a pašíci okamžitě ztichli, všichni najednou, jako na povel, a s láskou a mokrými rypáčky ho sledovali, jako by se jim vrátil jejich milovaný kamarád.
         Pan Parker zrudl. Všem přítomným vytanula na mysli stejná myšlenka a starý veterán ji vytušil: „Já skutečně netuším, proč jim připomínám prase, vždyť jsem se před čtvrt rokem myl..." vytasil na svoji obhajobu přesvědčivý fakt.
        Nedalo se nic dělat, v zájmu jejich tajné mise, aby totiž prasátka nepřilákala pozornost ošetřovatelů, pan Parker zde musel zůstat a věnovat svým novým fanouškům. Tím Gina přišla o dalšího bojovníka.
         Zbytek obranného roje se opatrně vyplížil z opačného východu prasečáku. Naštěstí měl pan Parker pravdu, když tvrdil, že odtud je to k vile Darebových skutečně kousek, snad dvacet metrů, stačilo projít podél vysokých silážních věží. Gina tedy pokynula, ať ji s největší ostražitostí následují, když se Mandy zarazila a naznačila ostatním, že něco zaslechla. Kromě kručení Robova břicha bylo slyšet ještě roztomilé a srdceryvné mňoukání. Podívali se vzhůru nad sebe. Vysoko na stromě se choulilo malinkaté roztomilé koťátko, které vylezlo po kmeni nahoru a teď nevědělo, jak slézt zase dolů.
         Mandy se mohla nad chlupatou kouličkou rozplynout. „Nehnu se odsud, dokud jí nepomůžu," řekla rezolutně a obrátila se na Huberta: „Okamžitě vylez nahoru a zachraň ji!" přikázala.
         Hubert se omluvně podíval na Ginu a vzdychl: „Jen běžte, my vás doženeme," řekl, plivl si do dlaní a počal se škrábat po kmeni stromu.
      Gina chtěla protestovat, ale pohled na zoufalé koťátko, třesoucí se strachy, ji naprosto obměkčil. „Dobře, dobře," souhlasila, „ale pospěšte si. Už si nemůžeme dovolit ztratit jediného bojovníka. Robe, pojď, půjdeme zatím napřed."
         Konečně se ocitli na dosah svému cíli. Po několika krocích se nikým nespatřeni objevili u domu Darebových a plížili se podloubím tak tiše a nenápadně, že si Gina ani nevšimla, že vyhládlého Roba upoutala líska s čerstvě sčesanými broskvemi. Právě s největší obezřetností procházela kolem vstupních dveří, když zrovna v té samé chvíli je z druhé strany otevřela paní Darebová, vysoká hubená žena s vystouplými lícemi a pichlavýma očima. Při pohledu na plížící se postavu v šeru se viditelně polekala. „Fuj, to jsem se lekla. Co tady chceš?" zaječela.
         Gina se rychle vzpamatovala, napřímila se a hrdě se před ni postavila. Umínila si, že bude tvrdá a nekompromisní. Jedná se přece o krádež, a to není žádná maličkost. „Ehm, přišli jsme vyřídit velmi závažnou záležitost týkající se vašeho syna," řekla neohroženě paní Darebové.
          „My?" Paní Darebová se podívala za Ginu.
        „No ano, my všichni..." řekla Gina odhodlaně, na místě se otočila a zalapala po dechu – stála před paní Darebovou sama.
        „Co se tam děje?" ozval se zevnitř hluboký hlas a hned nato se ve dveřích objevil i pan Dareba starší, otec jejího spolužáka.
          „Nějaká mladá slečna, prý chce něco naléhavého našemu Bambulkovi," vysvětlila manželovi a Gina se při oslovení toho malého mizery musela zakuckat.
          „Ano?" přidal se pan Dareba.
        Gina polkla. „Ano, je to tak, přišla jsem Bambulkovi vyřídit, že zítra je písemka z matematiky, tak aby se na ni připravil."
Paní Darebová najednou úplně roztála. Na tváři se jí objevil srdečný úsměv. „A proč jsi to neřekla hned? Pojď dál, můžeš mu to přece říct sama."
         „Ne!" zhrozila se Gina. „Já totiž děsně pospíchám, ještě musím oběhnout i ostatní spolužáky?" vypravila ze sebe. „Tak na shledanou," vyštěkla a rychlým krokem se vzdalovala.

       Vážení čtenáři, je to neuvěřitelné a nestává se to často, ale jak jste si právě přečetli, obranný roj naprosto zklamal a svoji misi nedokázal splnit. Gina proto pospíchala za Robovými bratranci, aby je poprosila o pomoc.

Pokračovat a požádat o pomoc Robovi bratrance

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info