Robovi bratranci

® R. Raderak

       „Víš vůbec, co hledáme?" zeptal se Flink.
    „Je to kytka, to vím určitě. Přičichneš k ní a získáš ty schopnosti. Jsem o tom přesvědčený," řekl Dareba s jistotou. „Kolikrát jsem ji zaslechl, jak se o tom s tím tlusťochem baví," vysvětlil. Dareba s Flinkem byli Giny spolužáci ze třídy a s Ginou a Robem se v lásce zrovna neměli. Ne, počkat, to bych nebyl upřímný, vlastně to bylo tak, že se nesnášeli na život a na smrt. Tak tihle dva chlapci stáli zrovna teď pod přístřeškem, hned vedle garáže Ginina domu, a choulili se k sobě. Pršelo, lilo jak z konve, navíc se rychle stmívalo, takže byli oba výborně ukrytí před zraky sousedů. Jejich úmysly totiž vůbec nebyly čestné, spíš naopak, chlapci byli na loupežné výpravě.
       „Když já nevím," promluvil znovu Flink pochybovačně, a ještě víc se zachumlal do bundy. „Superschopnosti by byli fajn, to je fakt, ale vloupat se do cizího domu je přece jen trochu moc, nemyslíš? Vždyť je to zločin," řekl vážně.
         „Jo ták, ty se bojíš! No jasně, jseš podělanej až za ušima," posmíval se Dareba.
        „Já? Ani nápad," bránil se Flink. „Jen jsem ti chtěl připomenout, do čeho jdeme, abys pak nelitoval," řekl jako správný tvrďák.
         Dareba se ušklíbl. V jejich dvojici byl tak trochu šéf. Většinou to bylo tak, že co navrhl, s tím Flink souhlasil. I teď se chopil vedení. „Dost řečí, dáme se do práce, ať se hneme z místa. Nehodlám tady strávit celou noc," řekl Dareba a podíval se na zamračenou oblohu a na proudy deště, které neměly konce. Flink poslušně vyhověl a nastavil mu ruku jako stupínek žebříku. Dareba si na ni stoupl a vyhoupl se na střechu, kde b ylo okno vikýře.
         „A víš určitě, že nejsou doma?" zeptal se znovu Flink, kterému loupež pořád vrtala hlavou.
        „Ty si vážně pitomej," odpověděl Dareba, mokrý skoro od hlavy k patě. „To by se někde v tý barabizně svítilo, ne? Myslíš, že sedí doma potmě a vypráví si strašidelný historky?" Podle tónu hlasu už začínal mít na kamaráda vztek. „Ale jestli chceš mít jistotu, tak běž dolů, zazvoň u dveří a zeptej se jich." Dareba pak zkřivil obličej i hlas, aby napodobil zvlášť odporného sraba: „Dobrý den," zaskřehotal, „přišli jsme se zeptat, jestli jste doma, abychom vás mohli vyloupit. Cože, jste? Tak promiňte, my to zkusíme jindy..."
        Flink zakroutil hlavou a přetáhnul si kapuci ještě víc do čela. „No tak dobře. Vytáhni mě nahoru, ať to máme za sebou." Tím se obal lupiči ocitli u tmavého okna.
        „No vidíš a jsme skoro tam," řekl Dareba a podíval se smířlivě na svého kumpána. „Ale abys byl klidnej, tak dneska ta blbka ve třídě říkala Ráchel, že jdou s tím jejím pošahaným fotrem někam na návštěvu. Jak říkám, nikdo tam není."
          Flink viditelně pookřál. „Proč si to neřekl dřív? Na co teda čekáš, jdeme dovnitř, už jsem promočený až na kůži."
         Dareba spokojeně přikývl a dal se do práce. Sundal si batoh a vytáhl z něj pořádné ocelové páčidlo, zasekl ho do rámu okna a ani se nemusel příliš namáhat, zámek pod náporem hrubé síly v několika vteřinách povolil. V okamžiku oba spočinuli na půdě, kde Hubert skladoval nejrůznější nepoužitelné harampádí.
       „Paráda, jde to jako po másle!" radoval se Flink. „Už se nemůžu dočkat těch superschopností," zatetelil se. „Hele, to bych si mohl opravit známky z matiky, co myslíš?" podíval se na svého kamaráda významně, aby ukázal, jak je pro jejich věc zapálen.
        „Pche, to je to nejmenší," odsekl posměšně Dareba. „Viděls ji, ne? Jestli tu kytku najdeme a přijdeme na to, jak funguje, můžeš získat klidně i Nobelovu cenu, a to nejen z matematiky, ale z jakéhokoliv předmětu."
          „Vážně z jakéhokoliv?" žasnul Flink.
          „No jasně, klidně i z tělocviku," řekl Dareba povýšeně, aby se pochlubil svými znalostmi.
        Flink doslova zazářil. Najednou mu vloupání do cizího domu nepřipadalo ani jako příliš veliká oběť. Oba chlapci sestoupili potichu o patro níž, kde bez větších problémů našli Giny pokoj. Na dveřích byl totiž nápis:

Vstup jen na vlastní nebezpečí. Rušit jen v případě zemětřesení šestého stupně. Ve všech ostatních případech se objednávejte měsíc dopředu!

        Dareba s Flinkem se po sobě posměšně podívali a se zvláštní rozkoší hrubě vstoupili dovnitř. V pokojíčku je přivítal strašlivý nepořádek, jako kdyby v nějakém pašeráckém skladu explodovala bomba. Něco takového zarazilo i otrlého Darebu s Flinkem. Varovný nápis na dveřích dával najednou smysl. Ale ještě víc než nepořádek je upoutaly spousty květin, které vyplňovaly veškerý prostor pokojíčku - stály na skříních, na parapetech, v truhlíkách poházené po všude po zemi, zkrátka to tam vypadalo jako u nějakého šíleného zahradníka.
        „Ta je fakt ujetá," okomentoval opovržlivě Flink. „Podívej!" S ohromením ukázal na velikou tropickou palmu, která čouhala ze sprchového koutu. „A támhle..." ukázal zase na šlahoun, čouhající z nočního stolku a plazící se do Giny postele.
Dareba ale jen mávl rukou, snažil se soustředit na cíl jejich loupeživé výpravy. „Jenže teď my řekni, která v tomhle chlívku je ta pravá?" podíval se na Flinka.
        „To by snad nemělo být těžké poznat. Vsadím se, že vypadá úplně jinak než ty ostatní obyčejné," poznamenal jeho kamarád.
        A bohužel pro Ginu oba lupiči uvažovali velmi správně, takže se během chvilky zastavili před masivním hliněným květináčem s překrásnými vzory a znaky. Stál uprostřed parapetu obklopen chryzantémami. V něm se pyšnila nádherná oranžová květina s obrovskými oranžovými listy.
         „To bude ona, dám za to tvůj krk," vydechl Dareba a vzal květináč s úctou do ruky. Oba si neznámou květinu obdivně prohlíželi.
          „Viděls někdy něco takového?" zašeptal Flink, přitom nespustil z garbiózy oči.
         „To teda ne. Vypadá jak z jiné planety," souhlasil Dareba. „Tak jako tak, teď všem konečně ukážeme, že ona, to dokážeme taky."
        „Myslíš jako že si teď hned přičichneme?" zeptal se Flink, který jako by se najednou probudil ze snu.
         Dareba rázně zakroutil hlavou. „To bych nedělal. Kdo ví, co by nám to udělalo. Nechci tady ležet a svíjet se v křečích, až se ta blbka vrátí," řekl s odporem.
         „No jo, to máš teda pravdu, to bych taky nechtěl." Flink se při té představě otřásl hrůzou.
         Dareba pak z batohu vytáhl igelitový pytel a květinu i s květináčem do něj opatrně uložil. Dál už to šlo rychle. Vyšvihli se půdou na střechu, skočili dolů do zahrady a pod rouškou naprosté tmy a hustých provazů deště tiše opustili dům.

         Následující den ve škole se Rob tvářil velmi nešťastně. Seděl v lavici jako by mu uletěl rovnou celý úl.
         „Stalo se ti něco?" zeptala se ho hned první hodinu Gina.
         Rob se chvilku ošíval, než z něj vypadlo: „Ále, představ si, že včera k nám přijel strýček s tetičkou z Tyrolska."
        „No a? Co si pamatuju, vždycky si říkal, že je máš rád," opáčila Gina.
         Rob si nervózně poposedl v lavici. „Jo, jasně, strejda Helmut a teta Inge jsou moc hodní, to je pravda," zamumlal.
         „A v čem je tedy problém?" nenechala ho Gina.
         Její kamarád se nadechl a konečně ze sebe vypravil: „Jenže tentokrát s nimi přijeli i mí tři bratranci," vyhrknul ze sebe a hlasitě popotáhl, jako by měl na kahánku.
         „Vážně? To je snad ještě lepší. Víš, jak je super mít velkou rodinu? Já jsem mámu viděla naposledy před rokem, vlastně ji znám spíš jen z fotek, však víš, takže vím, jak je to na prd," řekla Gina smutně.
          Rob samozřejmě věděl, že Giny máma je uznávaná vědkyně a odešla od ní i od Huberta, když byla Gina ještě hodně malá, aby se plně věnovala svojí práci. Momentálně prý provádí výzkum kdesi v Antarktidě. Ale ani tahle skutečnost Roba nepovzbudila. Rázně zakroutil hlavou a myslel si své. „Prostě se mi o tom teď nechce mluvit," odsekl a zcela úmyslně přeskočil na jiné téma. „Hele, co se jít po škole vykoupat? Vypadá to, že dneska bude vedro k zalknutí. Můžeme se válet na pláži třeba až do večera."
         „Proč ne, klidně," souhlasila Gina, ale o to víc hořela zvědavostí, proč se Robovi tak nechtělo domů. Jak ho znala, určitě před ní něco tají.

          Po škole, přesně jak se domluvili, se vypravili rovnou na pláž jezera. A protože bylo ten den skutečně strašlivé vedro a dusno, našli si klidné a poněkud odlehlé místo ve stínu menší, zato husté vrby, kde bylo díky osvěžujícímu větříku, vanoucímu od jezera, přece jen mnohem příjemněji. Gina si lehla do trávy a hleděla do listů stromu, poslouchala jejich šepot a vzdálené šplouchání vln jezera. Snad by v tu chvíli i sladce usnula, kdyby nebylo Roba, který ani na chviličku neposeděl, neustále se ošíval, mlel sebou a rozhlížel se na všechny strany.
         Gina toho měla brzy dost. Posadila se a přísně se na svého kamaráda obořila: „Prosím tě, co ti pořád je? Nezlob se na mě, ale od rána se chováš divně."
         „Já? To se ti jen zdá," odsekl Rob. Ale jen to dořekl, zakryl si ústa rukou, aby ztlumil výkřik hrůzy a převalil se kotoulem přes Ginu jako voják, který skáče do krytu před bombou a pro jistotu ještě zabořil hlavu do trávy.
         „Jau! Co blbneš..." Gina ho plácla do zad, protože to bylo stejné, jako by jí přejel parní válec. Ale v tu chvíli si všimla, jak se k nim blíží tři mladíci. Něco takového ještě nikdy v životě neviděla. Byli to spíš tři obři. Všichni měli nohy jako sloupy od kolosea, ruce jako radlice bagrů a pupky jako žoky. Na ramenou jim seděly masité buldočí hlavy a všichni tři se pyšnili bujnými a dlouhými plnovousy, za které by se nemusel stydět ani král trpaslíků pod Horou. Na sobě měli tyrolské kožené kraťasy s kšandami a jeden z nich, ten nejtlustší, měl dokonce na hlavě zelenou čapku se sojčím pírkem. Navíc se netvářili vůbec přívětivě. Tak tito mladí obři se zastavili přímo před Ginou, až jí zmizelo slunce z výhledu a padl na ni zlověstný stín. Gina se cítila jako Bilbo Pytlík mezi zlobry.
         Ajéje, to vypadá, že bude mela, pomyslela si. Jenže si vůbec nebyla jistá, jestli ji na takové hory masa a sádla budou Garbíci stačit. Vždyť tihle golemové je rozemelou na prach, prolétlo jí hlavou. Polilo ji horko a v duchu si už chystala Garbíka Chucka pro beznadějné situace. Jenže k obrovskému překvapení se ti tři zlobři najednou usmáli a vesele promluvili: „Čus Robe, tak už víme, proč se před námi celý den ukrýváš," řekl ten nejtlustší hlubokým hlasem.
          „To je ta tvoje holka?" zeptal se kolos číslo dva. „V tom případě ti gratulujeme, nevypadá vůbec špatně," prohlížel si Ginu jako nějakou věc v obchodě.
           „A my zatím mysleli, že ty bys mohl chodit akorát tak s orangutankou," řekl golem číslo tři.
         „No to je fakt, ale tahle je přece jen hezčí," řekl povzbudivě zas ten první obr a ostatní se mu začali smát, až se po nich lidé na pláži ohlíželi a některé maminky dokonce odváděly svoje dětičky do bezpečí.
          Gina otevřela překvapením pusu. Nato se i Rob vyhrabal z úkrytu a začal koktat: „Ne, ne, ne. To-to-to není moje holka. Ona je moje nej-nej-lepší kamarádka. Jmenuje se Gina, jak jsem vám o ní vyprávěl," vysvětlil a otřel si pot z čela. Potom ukázal na tři kolosy. „Gino, to jsou moji bratranci z Tyrolska Wurst, Schmalz a Fleck."
         Gině se najednou nesmírně ulevilo a teprve teď si mohla příchozí mladíky v klidu pořádně prohlédnout. Wutrst z nich byl asi největší, vážil něco mezi sto padesáti kily a tunou. Jeho tvář zdobil dlouhý rezavý plnovous a jak jsem už zmínil, na hlavě se pyšnil parádním mysliveckým kloboučkem. Jeho bratr Schmalz vypadal podobně, snad byl o deset deka hubenější, zato měl o hodně tmavší vousy, navíc se mu v každém uchu leskla jedna náušnice a na rameni měl vytetovanou jitrnici. Jako přes kopírák vypadal i nejmladší bratranec Fleck, akorát byl menší postavy, asi jako trpaslík. Ale vůbec nejpozoruhodnější byly jeho ruce, které mu visely až k zemi, takže při chůzi mohl střídat ruce a nohy, hotový opičák, živoucí důkaz pravdivosti evoluční teorie. Zkrátka to byli pořízci, kteří byli schopní během dopoledne zdolat Matterhorn, odpoledne vypít šest sudů piva a navečer vytřískat celý Oktoberfest. Rob byl proti nim ubohý, scvrklý a vychrtlý jako užovka.
          Gina vstala a podala všem Robovým bratrancům drobnou ručku, která v jejich dlaních zmizela jako kapička v oceánu. „Moc mě těší," řekla upřímně a zaculila se. „Nás ještě víc," promluvil za tři Kyklopy nejvýřečnější Fleck a rovnou přidal: „S tou orangutankou to byla jen taková sranda, ty přece nejsi tak chlupatá..."

         „Můžeme si k vám přisednout? Uděláme si prima odpoledne," skočil mu raději do řeči Schmalz.
         „Jasně, proč ne," souhlasila váhavě Gina.
       „Výborně," pokračoval Schmalz. „Ale ještě před tím nám dej malou chvilku, dojdeme pro nějaké pití a taky pro něco pořádného k zakousnutí."
        „A bratránka si vezmeme s sebou," oznámil nekompromisně Wurst, strašlivě se zasmál a sehnul se pro Roba, aby ho zvedl ze země, přitom se z jeho zadních partií ozvalo monstrózní upšouknutí, jako když se Alpami rozezní jarní hrom.
        Bratři se doslova barbarskému zatroubení z plných plic rozesmáli. „Ten byl luxusí, už prdíš skoro jako náš taťka," Schmalz pochválil Wurstův výkon, ten se však spravedlivě bránil: „No jo, ale na mamku pořád nikdo nemá," řekl s úctou, nato se bratři obrátili zpět k naprosto zdrcenému a samou ostudou zrudlému Robovi: „Slušelo by se, aby si nás z obrovské radosti, že jsme se po roce zase sešli, všechny pozval," řekl. S tím Schmalz s Fleckem chytili Roba pod paždí a vlekli ho ke stánku s občerstvením.

          Gina se za nimi chvilku dívala a smála se. Podle ní byli všichni milí a zábavní. Sedla si zpátky do trávy a hodlala se znovu věnovat příjemnému lelkování a nicnedělání. Ale jen se jí Rob s bratranci ztratil z dohledu (a z doslechu), popadl ji nevysvětlitelný a velmi naléhavý pocit, jako by někdo v duchu volal na poplach. Něco se dělo s jejím obranným rojem. Něco nebylo v pořádku. Nestalo se snad někomu něco? Paní učitelko? Pane Parkere? Gina pátrala v mysli. Ale kdepak, všichni byli v pořádku. Ale počkat, co je zas tohle? Gina se najednou zarazila, jako by do ni uhodil hrom. To jsou přece Dareba s Flinkem! U všech garbích bohů, co tihle dva dělají v jejím roji???
         Gina se snažila pochopit, co se stalo. Horečně přemýšlela a pak došla k šokujícímu, na druhou stranu ale k jedinému možnému řešení: Dareba s Flinkem se museli zmocnit její garbiózy. Aha, tak proto našla včera ve svém pokoji mokré skvrny na koberci a takový podivný cizí pach. Teď se to všechno vysvětluje. Ti dva se museli vloupat do jejich domu a květinu sprostě ukradli. Že si toho hned ráno nevšimla!
       Ginu popadla panika. Ve skutečnosti to byla naprostá katastrofa. Jestli tihle dva lumpové objeví Garbíky, prastarou civilizaci miniaturních bytostí, bude to moc moc špatné. Musí okamžitě jednat.
        Gina bez rozmyslu naházela věci do baťůžku a chytala se vyrazit. Jenže v tu samou chvíli se vrátili Rob s bratranci s plnými náručemi jídla a místo veselé kamarádky našli bledou a naprosto zdrcenou Ginu.
          „Stalo se ti něco?" zeptal se starostlivě nejmladší Fleck.
         „Udělal ti někdo něco?" zamračil se Schmalz a rozhlédl se, jestli snad útočníka ještě nespatří, aby ho mohl vymazat z vesmíru.
        „Tak mluv!" křikl na ni Rob, protože věděl, že takhle se jeho kamarádka tváří vždycky, když se děje něco opravdu mimořádného.
        Gina upustila baťůžek do trávy a posadila se zničeně na zem. V krátkosti jim pak vylíčila odporný zločin jejich spolužáků. Skutečnou pravdu o garbióze však před Robovými bratranci zatajila: „Právě jsem se dozvěděla, že se Dareba s Flinkem včera vloupali do našeho domu a ukradli moji nejmilejší květinu. Určitě proto, že věděli, jak ji mám ráda a jak mně to ublíží," řekla zdrceně a podívala se Robovi do očí. Snad mu dojde, že musí mlžit.
         Tentokrát Robovy závity nastartovaly na první našlápnutí. Zatnul pěsti, zhluboka vydechl a procedil spíš jen pro sebe: „Tak za tohle je zdevastuju jako sešit z dějepisu!" vyřkl nemilosrdný a krutý rozsudek, protože kdo kdy viděl Robovy sešity, musí mu být jasné, že oba lupiče čeká opravdu těžký trest. Přesto to nebylo to nejhorší, co Darebu s Flinkem čekalo. Zatím co Gina vyprávěla, na Robových bratrancích se objevily první příznaky varu – začali se nim ježit plnovousy, brunátnět tváře, Schmalz se neklidně škrábal na pupku, Wurst za zadku a Fleck samým rozčilením snědl celou Robovu porci. Takže jen co Gina ukončila svoje vyprávění, Wurst přešel rovnou k věci: „Kde najdeme ty dva nebožtíky?" zeptal se, přitom vlastně výstižně popsal jejich nejbližší budoucnost.
       Rob se okamžitě polekal. „Ne, počkejte, to nepůjde. Dareba je synem pana radního. Mají velikou farmu kousek za městem, patří jim lány pole, kilometry pastvin, stráně vinic i celá stáda. To nejde," zakroutil rezolutně hlavou. „Navíc na jejich farmě teď o žních pomáhá hodně dělníků, brigádníků i všelijakých potulných existencí. Ti všichni je budou bránit, na to se spolehni."
         Wurst ho ale vůbec neposlouchal a navázal na svoji původní myšlenku, díky Robově vyprávění poněkud rozvedenou: „Fajn, vymažeme tedy vesmíru celou Darebovic farmu," řekl jako by to byla nejjednodušší věc na světě a na Robovu poznámku odsekl: „Problémy se mají řešit, dokud jsou žhavé. Zaveď nás tam!"
         Gina se zamyslela. Začala asi chápat, proč se Rob tak brání jejich pomoci. Znovu si prohlédla bratrance. Kdepak, tady přestává veškerá sranda. Vždyť by mohla i téct krev...

        Co vy na to, vážení čtenáři? Souhlasíte s Robem, odmítnete pomoc jeho těžkotonážních bratranců a naléhavou situaci vyřešíte pomocí Garbíka Napoleona a obranného roje? Nebo nebudete mít slitování a zavelíte ke zdrcujícímu útoku Wursta, Schmalze a Flecka?

                            Napoleon                                         Bratranci

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info