Derviš útočí!

® R. Raderak

      Hubert zívl a vypnul televizi.
      „Ale tati, vždyť je pátek a teprve deset hodin," Gina se na něj vyčítavě podívala.
      „No právě, po celém týdnu si musíme pořádně odpočinout," odpověděl Hubert.
     „Taky už bych to pro dnešek zabalila," souhlasila Mandy, tátova přítelkyně, která u nich občas přespávala. Mandy pracovala jako servírka v nedalekém baru. Byla to menší hezká blondýnka o hodně mladší než táta Hubert. Gina ji měla docela ráda.             Mandy byla tak trochu ztřeštěná, úplný opak jejího táty. Možná proto se k sobě tak skvěle hodili.
       „Dobrou noc," popřál Hubert, dal Gině pusu na čelo a sám odešel do koupelny.
      Gina se v křesle protáhla. Vlastně má táta pravdu, vždyť sotva mžourá očima. Unaveně se zvedla a odšourala se do svého pokoje. Zhasla a padla do postele jako podťatý strom. Venku se schylovalo k dešti. Na okně přistálo několik kapek a náraz větru se opřel do střechy. Spánek ale nepřicházel. Na Ginu padl neklid. Převalovala se v posteli, vrtěla se a kroutila. Vždyť se jí ještě před chvilkou chtělo tolik spát. Najednou v hlavě uslyšela hlas: „Královna Garbíků si přeje mluvit s První Sestrou." Gina rázem pochopila, čeká ji audience.
      Jestli to ještě nevíte, Gina měla v Roji zvláštní úlohu – byla velitelkou obranného roje a její úkol bylo chránit posvátné garbiózy ve světě lidí. Sama královna Garbíků ji pověřila tímto důležitým posláním, aspoň do té doby, dokud se nenalezne paní Starková a neujme se znovu svého váženého a prastarého úřadu Pastýřky. Gina směla užívat titul První Sestry, a to ji opravňovalo velet a rozkazovat svému roji, samostatně se rozhodovat, používat Garbíky, a především jejich super schopnosti. To je také důvod, proč byla ve škole, a vlastně i v celém městečku, slavná a vážená. (Celý příběh, jak se do toho Gina zamotala, si můžete přečíst v původní knížce Garbíci).
      Její Výsost se jmenovala Mexesta a byla panovnicí roje Garbíků, jejichž garbiózy rostly v utajení na zahradě paní Starkové. Pocházela z nejslavnější linie imperátorek na planetě Zemi. Její předkové sahali až k Indomenextě, první královně Garbíků, která se za dramatických okolností usadila se svým rojem na naší planetě před miliony a miliony lety. Mexesta byla stará, velmi stará, počítáno alespoň podle lidských měřítek. Někteří badatelé se domnívají, že se narodila na konci šestnáctého století a její mocný vliv byl příčinou nástupu moderních lidských dějin.
        Královna Mexesta si dnes v noci povolala Ginu na krátkou poradu. Říkáte si asi, jak je to možné, když Garbíci jsou tak miniaturní tvorové. Je to tím, že žijí v rojích – ve společenstvích, jaké u nás na Zemi vytvářejí například včely nebo mravenci, akorát v mnohem a mnohem dokonalejších. Všichni jsou navzájem spojeni tajemným poutem a každý člen má v roji svoje místo i úlohu. Garbíci si navzájem pomáhají, spolupracují a tvoří tak vlastně jednu dokonalou bytost. (Lidstvo se k tomuto uspořádání společnosti teprve pomalinku přibližuje, ale jednou v budoucnosti se lidi dají dohromady úplně stejně jako Garbíci). Už tomu nejspíš rozumíte, tím, že má Gina v hlavě Garbíky, je napojena na komunikační kanál Roje a královna s ní může kdykoliv mluvit a díky přenosu vědomí ji může i vidět. Přesně takhle se to stalo před malou chvilkou. Vždycky to bylo stejné: Gině se před zraky objevilo bílé oslnivé světlo a za okamžik už se její vědomí přeneslo do královského paláce. Dnes konkrétně do malého postranního salónku. Gina tohle místo znala z předchozích návštěv. Byla to světlá útulná místnost, kterou královna používala k soukromým rozhovorům a poradám.
       Gina si okamžitě začala prohlížet svoje nové tělo. Vždycky ji bavilo, že vypadá jako Garbík – taková malá chobotnička. Jenže tentokrát na zkoumání, jaké to je mít osm chapadel, moc času neměla. Téměř okamžitě se otevřely dveře a vstoupili stráže – dva Garbíci, ale mnohem větší než ona, také silnější, s mohutnými kusadly, a v chapadlech drželi dlouhé ostré trojzubce. Oba se Gině uctivě poklonili. Hned za nimi vešla do salónku Její Veličenstvo Mexesta. Gina měla setkání s královnou ráda, byl to pokaždé obrovský zážitek. Mexesta byla ještě o něco větší než stráže, ale to nebylo důležité, nejobdivuhodnější byla její osobnost. Gina nikdy u žádného člověka neměla takový zvláštní pocit nekonečné laskavosti, důvěry a úcty. Královnu obklopovala aura veliké moudrosti a moci. I teď Gina sama od sebe poklekla na chapadla a uklonila se až k zemi. Mexesta ji ovšem gestem zarazila, ať si ušetří formality a zároveň pokynula strážným, ať je nechají o samotě. Sama se posadila do křesla naproti Gině.
       „Ráda tě vidím, První Sestro," oslovila ji laskavě. „Dlouho jsme se neviděli a to mě mrzí. Bohužel ani dnes nebudeme mít na přátelský rozhovor čas. Povolala jsem tě kvůli velmi naléhavé záležitosti."
      „Sloužím Roji, Vaše Veličenstvo," odpověděla Gina podle zvyklostí a poposedla si v očekávání. Napadlo jí, že se muselo stát něco závažného, když přišla sama královna. A taky, že jo, Mexesta totiž hned pokračovala: „Jak víš, válka s Dervišem ještě neskončila. Můžeme to spíš nazvat patem. Nepřítel je stále odhodlán zničit zahradu i naše posvátné garbiózy, aby na jejich místě postavil obchodní centrum." Mexesta mluvila vznosně a zdlouhavě, jak se na panovnici sluší.
      „Ano, souhlasím, " odpověděla Gina netrpělivě a už chtěla královně nezdvořile skočit do řeči, když se Její Veličenstvo konečně vyjádřilo: „Mým zvědům se totiž podařilo získat zaručené informace, že se Derviš chystá zítra nad ránem srovnat zahradu paní Starkové se zemí."
      V Gině hrklo. Jestli to byla pravda, znamenalo by to začátek nové války a mnoho dalších bitev a probdělých nocí. Královna Mexesta se zvedla z křesla. „Dávám ti proto nový rozkaz, První Sestro, postav se nepříteli a ochraň naše garbiózy." S tím se zvedla a odešla.
       „Sloužím Roji!" Gina přijala rozkaz a téměř okamžitě se ocitla zpět ve svém těle. Podívala se na hodinky, bylo těsně po jedenácté. Venku už pořádně lilo. Vstala z postele a začala pochodovat po pokoji. Horečně přemýšlela. Znovu si v hlavě přehrávala všechno, co ji Mexesta řekla, slovo od slova. Potom se zastavila u okna. Voda stékala po skle a mlžila výhled. Gina zamžourala do neprůhledné tmy. Tam, nedaleko odsud, na zahradě paní Starkové, rostou převzácné garbiózy a na nich žijí Garbíci. Prastará civilizace mikroskopických inteligentních bytostí. Možná poslední roj na celém světě, pozůstatek prastarého impéria Garbíků. Gina zaťala zuby odhodláním. Jednou byla První Sestrou, velitelkou obranného roje, a její povinností je chránit Garbíky za každou cenu. Bude bojovat, dokud jí síly stačí. Gina přesto, že bylo skoro půl dvanácté, vyhlásila svému roji poplach, to znamenalo, že se všichni bojovníci připraví na povel vyrazit do ostré akce. Jako další bezpečnostní opatření poslala na zahradu paní Starkové svého psa Chlupa, coby hlídku. Pro jistotu. Teprve po těchto nezbytných opatřeních se přece jen uklidnila a umínila si, že bude nejlepší, když si zase lehne do postele a bude se snažit usnout. Jestli se skutečně blíží velká bitva, bude moc dobře, když bude pořádně odpočatá.

       Gina se ráno probudila už v osm hodin ráno. Byla sobota. Ze všeho nejdřív se napojila na Chlupa, který celou noc hlídal. Ale na zahradě byl klid. Gina vydala rozkaz, aby ho do hodiny vystřídal tělocvikář Standa Notýsek. Potom seběhla dolů do přízemí a zaklepala na dveře tátovy ložnice. „Tati? Ještě spíš?" špitla. Za dveřmi bylo ticho jako v chrámu. „Tati, slyšíš, je to naléhavé!" zopakovala a zaťukala o něco silněji.
      Teprve za malou chvilku cvakly dveře a v nich se objevila zmačkaná a rozcuchaná Mandy. „Stalo se něco?" zeptala se v polospánku.
       „Právě že stalo. Mluvila jsem s Mexestou, Derviš se chytá v dnes noci zaútočit," řekla Gina naléhavě. 
       Mandy byla ve vteřině vzhůru. „Huberte, vstávej, jsme zpátky ve válce, Gina vyhlásila poplach," zavolala do ložnice.
     Táta Hubert ani Mandy v roji nebyli, znali ale tajemství Garbíků a věděli i to, že Gina byla velitelkou obranného roje pověřená královnou Mexestou ochranou posvátných garbióz a také, že Derviš chce tyto převzácné květiny zničit.
      „Tak povídej, co všechno víš?" zeptala se Mandy vzrušeně, když se posadila v kuchyni a nalila ještě spícímu Hubertovi kávu.
       Gina jim ve zkratce vypověděla o noční královské audienci a o chystaném útoku.
      „To je naprosto úžasný, čeká nás další bitva!" vykřikla Mandy, která dobrodružství a tajné akce milovala. Horší to bylo s tátou Hubertem, ten se bál si i v obchodě sáhnout pro kapesník, aby si nemysleli, že si něco strčil do kapsy. I teď se jeho opatrná povaha naplno projevila: „A já vám říkám, že až to jednoho dne praskne, všechny nás zavřou," řekl a odešel do koupelny. Nepůjde přece do krimu neoholen...

       Gina se snažila po celou sobotu odpočívat. Věděla, že bitvy s Dervišem bývají nebezpečné a vyčerpávající. (Kdo z vás už četl původní knihu Garbíci, jistě ví, kolik těžkých bitev už musel obranný roj svést). Kolem osmé hodiny večerní Gina v zahradě paní Starkové shromáždila celý svůj obranný roj. Sešli se tu paní učitelka Tomsová, ředitel a chemikář Beran, tělocvikář Standa Notýsek, táta Hubert a Mandy, bezdomovec a starý válečník pan Parker, a samozřejmě nechyběl Rob a pes Chlup. Nebylo to mnoho bojovníků, pravda, nezapomeňte ovšem, že existence Garbíků je před světovou veřejností přísně utajována. Čím méně lidí o nich ví, tím lépe. Gina jim nejprve podrobně vysvětlila jejich nadcházející úkol a poté zaujali bojové pozice. Táta Hubert s Mandy obsadili pozorovatelnu – obrovský starý pokroucený dub, který čouhal ze zahrady a byl z něj vynikající rozhled nejen po stavbě, ale vlastně po celém městečku. Ostatní se zabalili do dek a spacáků, šeptem si povídali a probírali možnosti nadcházející bitvy. To jim vydrželo asi tak do desíti, potom jeden po druhém ztichli a zlehka podřimovali. Kromě pana Parkera, samozřejmě, který neúnavně vyprávěl historky ze svých válečných let. Například, jak jednou ve válce v Zálivu držel hlídku a uprostřed noci k němu přišel zakuklenec, že prý je donášková služba a nese veliteli pizzu. Pan Parker ho samo sebou, díky své vrozené vlídnosti, ochotně vpustil na základnu, a ještě mu ukázal velitelův stan. „Jenže oni to tihle chlapíci s kořením děsně přeháněj," vesele vykládal pan Parker, „takže než mu ji nestačil donést, explodovala mu krabice v ruce," smál se, přitom jedl spadané hrušky, kterých se tu válely spousty po zemi a zapíjel je pálenkou neznámého původu, složení a účinků. Nikdo ho snad už neposlouchal kromě psa Chlupa, kterému pan Parker příjemně voněl, protože mu připomínal totiž měsíc nevyvezenou popelnici. Nakonec všechny přemohl spánek.
       Do druhé hodiny ranní byl naprostý klid, nepočítaje drobné vyrušení, které způsobil opět pana Parker. Zničehonic vylezl ze spacáku, ve tmě ovšem zakopl a se strašlivým klením zmizel kdesi v křoví. Jinak se nic podezřelého nestalo. Za další hodinu Měsíc zamířil k západu a přišel ranní chlad. Objevila se mlha a zahalila staveniště řídkým oparem. Gina se vzbudila až kolem čtvrté. Ošila se zimou a vyšplhala na pozorovací dub za tátou Hubertem a Mandy, kteří ještě drželi hlídku. Mandy právě nalévala do termosky čaj.
       „Jak to vypadá?" šeptla Gina, přitom jí zadrncaly zuby.
       Hubert si dal ruku před ústa, aby zakryl obrovský zívanec. „Nikde není ani noha, kromě několika kocourů a netopýrů," šeptl a usrknul čaje. Ale jen to dořekl, úplně vzadu, až na druhém konci stavby, se v kanceláří stavbyvedoucího Kirka rozsvítilo okno.
      Mandy položila překvapením termosku a přiložila si dalekohled k očím. „Něco se tam děje, někdo vyšel z boudy," popisovala, co viděla. „Teď odemyká zámek od brány na stavbu, shazuje řetěz a zvedá závoru." Další už viděli sami i bez dalekohledů. Zakrátko se na kamenité silnici objevila světla tří automobilů a zaparkovala těsně u stavební kanceláře. V tu chvíli se to tam začalo hemžit dalšími postavami.
       „Tak přece," žasl Hubert. „Královna měla skvělé informace."
       „Poplach!" zavolala Gina na svůj roj, už nehodlala otálet ani minutu.
      Roj byl okamžitě na nohou a obklopil Ginu, která se ujala velení. „Nejprve vyšleme zvěda, zjistíme, co mají za lubem, a pak jim tvrdě odpovíme," představila vcelku jednoduchý plán.
      „Já se hlásím," ozval se pan Parker. „Mám průzkumnický výcvik. Jednou jsem se k nepřátelským pozicím plazil tak tiše a nenápadně, až jsem při tom usnul a spal až do rána..."
      „Vy nikam nepůjdete," zamítla Gina rázně. „A vůbec, měl byste už přestat jíst ty hrušky a hlavně pít. Víte, že to nesnáším." Gina se pak zamyslela. Koho by tak vyslala na průzkum. A hlavně, koho byste vyslali vy?

                       Arny                                     Lara

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info